Články:

Záhada tajemného kamene odhalena (PDF)
Záhadné kotoučky?
Pravěký náhrdelník?
Náhrdelník, spona, nebo harpuna?
Hackamore
Názor na schopnosti našich předků budeme muset změnit
Planina Nazca bez záhad
Pozdrav Nazkánců

Záhadné kotoučky?

Na mnoha archeologických nalezištích z doby kolem 25 000 let před naším letopočtem, se nalézají zdobené i nezdobené kotoučky o průměru 32 mm s dírkou uprostřed. Jsou pojmenovány jako „záhadné kotoučky“.

Rytina kamzíka na kotoučku o průměru 32 mm. (Laugerie Basse, Francie)

Pouhý pohled na tato kolečka ve skutečné velikosti a knoflíky našich zimníků vše prozrazuje. V období jejich vzniku – 25 000 tisíc let před naším letopočtem, panovalo v místech nálezů arktické podnebí doby ledové a život bez dokonalých oděvů se zapínáním by byl nemožný. Oděvy musely být odolné proti chladu, větru a dešti, stejně jako boty, rukavice a pokrývky hlavy.

Jedna dírka v knoflíku nestačí? To naší předkové z té doby si uměli poradit lépe.

Vše vyřešil jeden uzlík na šňůrce. Konické zahloubení otvoru s vrchní strany knoflíku sloužilo k zapuštění tohoto uzlíku, aby nedocházelo k jeho oděru a prodření šňůrky při častém provlékání knoflíkovou dírkou. Vyvrtat do knoflíku druhou dírku by dalo více práce než udělat jeden uzlík a navíc by se oslabený materiál mezi dírkami blízko sebe mohl snadno vylomit.

Jak knoflík přivázat ke kožešině, aby dlouho plnil svoji funkci? Do kožešiny se šídlem propíchnou čtyři otvory tak, aby tvořily čtverec o straně asi 1 cm. Přes dva otvory se prostrčí provázky od knoflíku a dvěma dalšími protilehlými otvory se pak prostrčí provázky zpátky pod knoflík, kde se obtočí párkrát proti sobě kolem provázků od knoflíku a zauzlují se.

Vyrobit šňůrku na přivázání knoflíku z vláken kopřivy, netrvá déle než 10 minut, sám jsem to zkusil a zvládl to i šestiletý vnuk. Pokud se ještě šňůrka natře lojem, vydrží velmi dlouho.

Pěkně zdobený knoflík je vždy ozdobou a je-li na něm skolený kamzík s deseti zářezy, může zdobit opravdového muže více než dnešní zlaté, manžetové knoflíčky. Proč se takových knoflíků nenašlo více? Asi byly většinou ze dřeva a udělaly stejnou službu. Zachovaly se jen ty vzácné, krásně zdobené, z kamene a mamutoviny. Jistě se umisťovaly ke krku, aby na ně bylo vidět.

14.1.2011
Jiří Sonnek

Pravěký náhrdelník?

Literatura uvádí nález těchto osmi článků z období paleolitu v Dolních Věstonicích jako „obdivuhodný náhrdelník, složený z přívěšků ňadrovitých forem“. Z mamutoviny vyrobené přívěšky byly nalezené v roce 1937 ve výkopu, seřazené vedle sebe. V zadní části mají výstupek opatřený otvorem, situovaným ve svislé ose. Přívěsek s výraznou rýhou uprostřed je vysvětlen takto : „nelze pochybovat o tom, že právě tato část představuje krajinu mons veneris, posunutou ve smyslu výtvarné zkratky až vzhůru mezi oba prsy.“

Jak to vidím já

Svisle situované otvory v zadní části jsou nepraktické pro zavěšení vedle sebe, jak je vyobrazeno na obrázku. Pokud by přece jenom byly takto zavěšeny pomocí smyček s uzly, těžiště přívěsků by jednotlivé segmenty vyklonily do pohledově jiné, zcela nevhodné polohy.

Koho by měl takový náhrdelník zdobit? Pro ženu by byl takový náhrdelník složený z konkurenčních poprsí kontraproduktivní a pokud by ho měl nosit muž, zájem opačného pohlaví by taktéž odrazoval.

Segmenty jsou větší a menší. Kdyby měly znázorňovat větší a menší ňadra, byly by tvarem odlišné stejně, jako prsa mladé dívky od prsou vícenásobné matky.

Segmenty představují ženské pozadí. Dokonce úplný přehled všech typů pozadí, vyrobených jako erotická zkratka. Jeden segment s rýhou uprostřed je ženský klín, také zadeček, ale z opačné strany. Pozorný pozorovatel pozná, že křivky těchto stylizovaných stehen jsou odlišné od křivek hýždí ostatních segmentů. Pravděpodobně pletené ozdobné stuhy ovinuté kolem stehen mají logiku, zvyšují sexuální atraktivitu. Stejným způsobem se zdobí i dnešní nevěsty. Na tuto rafinovanou ozdobu přišly ženy již před 30 tisíci lety a pořád funguje. Ženské pokolení si tuto užitečnou informaci předávají mezi sebou již po tisíc generací.

Stuhy ovinuté kolem prsou by vypadaly úplně jinak. Prsa jsou zavěšené ve dvou místech a jejích osy by se setkaly až někde nad hlavou. Netvoří srdíčka, jako ženské hýždě s trupem i nalezené segmenty.

Nové vysvětlení nálezu.

Erotická pomůcka pro muže, který je například při lovecké výpravě dlouho odloučen od ženy, žen, či družiny. Svisle orientované otvory v zadní části neslouží k zavěšení kolem krku, ale k provlečení provázku udržujícího segmenty pohromadě, stejně jako svazek klíčů. Takový svazek je možno nosit v kapse, pověsit do zorného pole, nebo ho otáčet palcem přes prsty a vystavovat pohledu jednotlivé segmenty. Je libo představu statné, zralé ženy? Pozadí štíhlé krasavice, nebo dospívající dívky? Stehen a klínu rafinovaně ozdobené krasavice, nebo oživit vzpomínku na konkrétní sexuální zážitek?

Model vyrobený ve skutečné velikosti.

Poznámka na závěr

Takové pochopení nálezu dokazuje nejenom lidskost a praktičnost našich předků před 30 tisíci lety, ale i to, že se od nás téměř nelišili. Dokonalosti dosahovali jenom jinými, tehdy dostupnými prostředky.

17.1.2009
Jan Sonnek

(Výše uvedený text je chráněný autorskými právy a nelze ho rozšiřovat bez vědomí autora.)
Jiří Sonnek

Náhrdelník, spona, nebo harpuna?

Nález kostry z Mal´ty na Sibiři, známý jako „chlapec ze Singuru.“

Ze slonoviny vyřezané díly byly sestaveny do náhrdelníku.

Současná rekonstrukční napodobenina možné varianty – náhrdelník s přívěšky. Středový přívěšek by také mohl sloužit jako spona haleny nebo pláště. (Při běhu nebo pádu, by však takový přívěšek ohrožoval oči i hrdlo majitele.)

Na nálezu rytiny (Kamennaja Mogila u Azovského moře) stejný předmět v těle jednoho z kozorožců napovídá, k čemu slouží. Je to hrot harpuny, který proletěl celým tělem kozorožce. Nerovná čára směřující od provrtaného středu hrotu směrem dolů, je provázek, který prochází tělem kozorožce. (Ze ztopoření penisů v posmrtné křeči a netypické polohy kozorožců je zřejmé, že umělec maloval mrtvá zvířata.)

Nové vyhodnocení nálezu

Z harpuny singurského lovce staré 25 000 let, se zachoval pouze hrot z mamutoviny, vše ostatní podlehlo rozkladu. Kroužky a přívěšky nálezu netvořily náhrdelník, ale mnohem pravděpodobněji byly našité na oděvu jako ozdoba. Náhrdelník by pod arktickým oděvem doby ledové nebylo vidět. Ať už je nález hrobem, nebo jsou to ostatky náhlou smrtí postiženého chlapce, v ruce svíral harpunu.

Výrobně jednoduché, technicky funkční, dokonalé a krásné! Tahem za provázek po vbodnutí do těla, se hrot vychýlí a zakotví ve tkáni. Pokud se zvířetem tažená násada uvázaná k druhému konci provázku zasekne v křoví, hrot mu roztrhá vnitřnosti a uspíší jeho smrt. Při neúspěšném hodu, například po odražení hrotu od kosti, lovec o hrot nepřichází a může zbraň okamžitě použít znovu, neotupenou částí. Velkým otvorem v kůži, který vytvořil hrot z násadou, může kolem provázku volně vytékat krev a zanechávat stopy, důležité k dohledání raněné zvěře.

Vyobrazená představa Kromagňonce neodpovídá realitě. Oděv je na dobu ledovou zcela nevhodný a také znázorněné upevnění hrotu oštěpu je technicky nemožné. Pazourkový úštěp o takové délce je nereálný a provázkem ho není možné upevnit tak, aby byl funkční.

Z různých figurek té doby je zřejmé, že tehdejší lidé již používali celou škálu složitých úprav vlasů a pravděpodobně i vousů. Takto upravené muže je možno spatřit spíše mezi našimi současníky na některých nádražích.

16.12.2010
Jiří Sonnek

(Výše uvedený text a obsah je chráněný autorskými právy a lze ho rozšiřovat pouze se svolením autora.)
Jiří Sonnek

Hackamore

Pro ty, co nejezdí na koních a donedávna i pro mne zcela neznámý výraz, pro koňáky však způsob uzdění koně bez kovové uzdečky v koňské hubě. Jemnější způsob vedení koně, který se znovu používá, znali nejen američtí Indiáni a pastevci na pláních Euroásie, ale i naší předci z doby před 20 000 lety.

Některé sošky koní z té doby mají tyto ohlávky zřetelně vyryté do kamene jako záznam důležitého technického objevu. Znamená to současně, že již v té době, před 20 000 lety, lidé využívali koně k jízdě, nošení nákladů, k tahu a v případě nouze i jako potravu. Je na čase změnit ne jenom tabulky datování pravděpodobné domestikace zvířat, u koňů 4 000 let před naším letopočtem, ale i názor na schopnosti našich předků. Nevím z jakého důvodu jsou naší předci stále podceňovaní a při posuzování jejich schopností uplatňujeme jakýsi latentní rasismus, ale tuším, že je to proto, aby naše současná populace měla být na co pyšná.

Při rekonstrukci způsobu jejich života je třeba odstranit vžité předsudky a využívat především experimentální archeologii. Naše školní představy o lidech, kteří zanechali kresby v jeskyních, je třeba radikálně změnit. Shrbené zarostlé postavy v cárech z kožešin a velkými nadočnicovými oblouky, je třeba časově oddělit od lidí, kteří zanechali jeskynní malby nejméně o půl miliónu let. Především by bylo dobré stanovit letopočet, nebo hranici, od které je možno mluvit o pralidech a nepoužívat toto označení pro naše předky stejného rodu - Homo Sapiens. Byli fyzicky i rozumově stejně vybaveni jako my. Jejich poznatky, způsob obživy a základní principy uspořádání společnosti jsme přebrali od nich, jenom se to zdráháme přiznat. Časový úsek, který nás od nich odděluje chápeme jako nepřekonatelnou propast, ve skutečnosti jde o plynulý, pozvolný posun lidských schopností.

Neumím-li já jezdit na koni, neznamená to, že to neuměli někteří lidé před 20 000 lety. Když někdo umí krotit koně bez násilí, pouhým pohledem, slovem a přístupem, proč by to samé nedokázali lidé, kteří měli k přírodě mnohem blíž? Uměli využívat všechny prostředky ke svému prospěchu a užitku, bez toho by přežití v arktickém chladu doby ledové bylo těžší, ne-li nemožné. Po schopnostech ovládat koně nezůstane nic hmatatelného, ale nálezy sošek koní s ohlávkami jsou pro nás jasným vzkazem – jezdíme na koních, využíváme je ku svému prospěchu a pokud by se někdy zapomnělo jak se koně uzdí, zde je náš vynález zaznamenán do kamene, k užitku pro další generace.

Tento způsob uzdění vymysleli a do kamene zaznamenali lidé před 20 000 lety. (Jeskyně Mas d´Azil ve Francii, velikost 5,5 cm.)

Materiál ohlávky byla kůže, stejně jako dnes. Výtvarník to na sošce hlavy zřetelně zaznamenal. Kožený řemen za hlavou je plochý, aby kůže v místě stálého tlaku na část hlavy za ušima nezpůsobovala zranění. Směrem dolů, ke spodní čelisti je zkroucený, pod čelistí zůstává plochý a na odvrácené části hlavy to musí být samozřejmě stejné. Je to právě věrně zaznamenané zkroucení kůže po stranách, které s jistotou vysvětluje způsob zkrácení ohlávky na dvou místech a tím přesné upevnění na koňskou hlavu. Když uvážíme, že je celá ohlávka vyřezána z jediného kusu kůže a je funkční bez jediné přezky, nezbude nám, než obdivovat vynalézavost tvůrce. Do ok v místě ústních koutků koně je možno přivázat provaz k uvazování, nebo otěže k vedení koně z jeho hřbetu. Ohlávka by byla dokonale funkční i bez úzkého řemínku lemujícího horní i dolní pysk na velmi citlivém místě koně. Jeho účel a funkci bude nutno vyzkoušet v praxi, ale je nutno počítat s mírně odlišným tvarem pysků tehdejších koní. (Kůň sprašový)

Je až fascinující, jak naší předci dosáhli naprosto stejného, ne-li lepšího způsobu užití pouze s prostředky, které měli k dispozici.

Kůň Sprašový.

Současná ohlávka hackamore se systémem zkracovacích přezek.

Na této ohlávce z jeskyně Arudy ve Francii, jsou zřetelně zaznamenány otěže vedoucí ke koutkům huby koně, potřebné k vedení koně z jeho hřbetu. Také tato ohlávka je vyrobená ze zkroucené kůže. Tvůrci sošky zjevně záleželo více na zaznamenání ohlávky, než na vypracování nedůležitých detailů očí.

18.1.2011
Jiří Sonnek

Názor na schopnosti našich předků budeme muset změnit

Připustíme-li, že lidé kteří vytvářeli jeskyních kresby - Kromagňonci z období magdalénu a gravettienu, mohli již před 20 až 30 tisíci lety chovat mladé mamuty jako potravní rezervu, začnou některé kresby z té doby dávat smysl. Dokonce se objasní i jiné, nevysvětlené záhady. Mnozí současníci dosud považují naše předky z té doby za částečné lidoopy ovinuté do cárů kožešin a žijící v jeskyních. Toto povědomí vzniklo, bohužel, na základě téměř dokonale provedených, ale reálně nepodložených obrazů ve školních učebnicích. Vývoj člověka trval milióny let, proto musíme při jakémkoliv hodnocení vycházet z konkrétní doby. Jeskynní kresby zanechali rozumově stejně vybavení a vyspělí lidé jako jsme my, dali by se přirovnat třeba k eskymákům nebo sibiřským Evenkům, k lidem, kteří při dostatečném vzdělání mohou řídit letadla nebo být úspěšnými chirurgy. Jsem přesvědčen, že v té době již lidé jezdili na koních, což dokazují nálezy sošek koní s ohlávkami a chovali i jiné zvířata.

Vyobrazení červených obrysových maleb v jeskyni Shulgan-Tash (Capova) na Urale, není situováno vedle sebe, jako na obrázku. Tyto, v jeskyni četné malby (patří k nim i trojzubec vhodný k lovu ryb), jsou vzdálené daleko od sebe a také složení barev není shodné. Z toho se dá předpokládat, že malby nevznikly ve stejné době. Podle mne sloužily jako podpis, důkaz o dosažení daného místa soutěžících rivalů - skupiny lovců ryb, lovců mamutů a chovatelů mladých mamutů, ve velmi složitém jeskynním labyrintu. Jedna značka je uprostřed kolmé, třicetimetrové stěny – provaz s člověkem v koši byl zřejmě krátký na to, aby dosáhl až na dno šachty. Toto náhodné umístění obrázků vedle sebe jsem však podrobil teorii o možném chovu mladých mamutů. Z jakého podnětu by takto komplikovaná (geometrická?) značka mohla vzniknout? Jako logo výrobců omezujících rámů a chovatelů mamutích mláďat, se hodí dokonale.

Upletený rám stačí na mladého mamuta volně zavěsit pomocí spletených chlupů, tak aby bylo dosaženo potřebné výšky rámu nad zemí. Všimněte si, že přední strana rámu je širší, aby nedocházelo k zaklínění rámu mezi keře a stromy. Takový rám by nedovolil mladému mamutovi opustit vhodnou paseku a bez péče člověka by byl k dispozici pro případ nouze.

Originál kresby mamutího mláděte ještě bez klů, z Kapovy jeskyně.

Rám je možno vyrobit spletením dostupných prutů, například z vrby nebo lísky.

Ovinutím rámu pruhy nařezanými z nevyčiněné kůže se zvýší jeho pevnost i odolnost. Tento zkušebně vyrobený model rámu je ovinut vrbovou kůrou staženou z větví.

Stejnou technologií byly v té době vyráběny i kostry stanů a příbytků. Vzrostlé stromy s použitelnými kmeny se v období vzniku kreseb - gravettienu a magdalénu vyskytovaly vzácně a také jejich zpracování a spojování by bylo náročnější než splétání konstrukcí z proutí. Konstrukce ze svázaného proutí nejsou křehké a proto odolnější při namáhání.

Délky chlupů mamutů a patrně i jejich krotkosti, mohli Kromagňonci využít na mnoho způsobů. Z přiložených kreseb vyplývá, jak jednoduše a dokonale mohli spoutat tři mladé mamuty, aby je omezili v pohybu a přitom je nezbavili možnosti pastvy. Nepotřebovali k tomu víc než rozum a kůži - třeba z mamuta.

Chtěl bych poukázat na to, že znázornění mamuti z tohoto období jsou velikostí srovnatelní s bizonem, což potvrzují i nalezené kly a kosti z té doby, například v Předmostí u Přerova a v Dolních Věstonicích. Obrovské kly a kosti nalézané na Sibiři a v severní Americe patřily mnohem starším, v době vzniku kreseb již dávno vyhynulým druhům mamutů.

Malba z jeskyně Font de Gaume ve Francii a její obrysové překreslení. Osobně si myslím, že zde umělec zaznamenal stádo nějakou formou chovaných zvířat. Právě taková scéna, znázorňující v té době nepředstavitelný přepych a bohatství, stála za námahu nutnou k jejímu trvalému zobrazení.

Vysvětlení kresby autorem – mamuti jsou spoutání k sobě pomocí provazů upletených z kůže, do kterých jsou vpletené dlouhé chlupy mamutů.

Z proutí upletená a koženými pruhy ovázaná konstrukce, může být na tělo mamuta zavěšena spletenými chlupy. Takové zavěšení by mamutovi nebránilo ani při spánku vleže.

Originál a autorem upravená kresba z jeskyně Font de Gaume ve Francii. Zadní nohy nakreslené úmyslně mezi rám a překrytí rámu levým klem, vylučuje možnost náhodného překrytí dvou kreseb. Zpevnění středu rámu provedené v úhlopříčce je technicky dokonalé, umožňuje konstrukci pružnou deformaci ve svislé ose při ulehnutí mamuta. Dávný umělec byl lepší pozorovatel já, ovin konstrukce koženým pásem začíná uprostřed konstrukce nahoře a směřuje vlevo dolů, po obvodu celé konstrukce. Směr šrafování není náhodný, je daný postupným ovinem a je proto nakreslen správně jen na originálu kresby. Dokonale to potvrzuje, že jde o ovin páskem. Sám jsem tomu detailu nechtěl uvěřit, přesvědčil mne až pokusný ovin na modelu. Dávnému umělci probíhaly hlavou naprosto stejné představy jako mi po 30 tisíci letech.

Některé postřehy autora

Na Wrangelově ostrově v Severním ledovém oceánu se našly pozůstatky mamutů velikostí srovnatelných s krávou, kteří žili ještě před 4 000 lety.

Čínské písemné prameny ze čtvrtého století před naším letopočtem popisují mamuta jako žijící zvíře, které je velmi hloupé a netečné, přitom jeho anatomický popis je výstižný.

Ze sibiřských pověstí Obských Ujgurů, které sesbíral P. Gorodov : „ Mamut je svým založením zvíře krotké a mírumilovné, vůči lidem přátelské. Při setkání s člověkem neútočí, dokonce se k němu přilne a lísá se.“

Nejmenší slon, Slon bornejský, je překvapivě krotký a pasivní, což vede některé vědce k hypotéze, že jeho původ pramení z již v dávné minulosti domestikovaných Asijských slonů.

Nejbližší příbuzný mamuta - Slon indický, je svou podstatou zvíře výjimečně vhodné k výcviku, což dokazují jejich chovatelé – mahuti v Indii a Thajsku.

V Předmostí u Přerova se našly kosti a kly asi z jednoho tisíce mamutů. Přesun živých mamutů k místu porážky by mohl vysvětlit nález kostí z tolika jedinců na jednom místě.

Mýty o divokosti mamutů pocházejí pouze z románové četby a nemají žádný reálný základ.

Z výbrusů zubů lidí kteří zanechali jeskynní kresby vyplývá, že netrpěli hladem a také figurky venuší z tohoto období svědčí o trvalém nadbytku potravin, což nemohl zabezpečit pouze náhodný lov a sběr.

Nálezy figurek koní s ohlávkami ze stejné doby potvrzuje, že v té době již lidé používali koně k jízdě a tahu.

V arktickém podnebí nemohli lidé v zimním období žít kočovným způsobem pod stanem. Museli si vytvořit pevné, tepelně izolované stavby se zásobou topiva a potravin na půl roku, pokud možno nejlépe v živém stavu. Na jaře nebo v létě ulovený mamut se musel rychle celý zkonzumovat, jinak by maso podlehlo hnilobě a larvám. Sušit a zmrazit maso se mohlo až s příchodem trvalých mrazů a to již mamuti mohli být dávno na svých zimovištích. Nejvhodnější zásobárnou masa by proto byli chovaní mladí mamuti, přizpůsobení na arktické mrazy, kteří se dovedli dostat k potravě odhrnutím sněhu pomocí klů.

16.8.2009
Jiří Sonnek

(Výše uvedený text a obsah je chráněný autorskými právy a lze ho rozšiřovat pouze se svolením autora.)
Jiří Sonnek

Planina Nazca bez záhad

Pomineme-li vysvětlování obrazců na této planině jako přistávací dráhy mimozemšťanů, zbývají teorie, které předpokládají, že čáry a šipky směřují k vodním zdrojům, nebo k některým hvězdám. Dlouholeté bádání však souvislost obrazců s vodními zdroji ani hvězdami nepotvrdilo. Úzké trojúhelníky směřují do všech stran, je proto možné libovolně spekulovat kam ukazují. Tuto skutečnost je možno ověřit a obrazce detailně prohlédnout pomocí počítače na satelitních fotografiích. Právě tato možnost mne přivedla k přesvědčení, že obrazce jsou stopy po činnosti spojené s výrobou provazů a sítí.

Obrazce vznikají odstraněním zvětralé a zoxidované vrstvy hnědého štěrku, kamenů a povrchové krusty. Srovnané písčité podloží pod touto vrstvou je světlé a tvoří kontrast s tmavým, nedotčeným povrchem. Obrazce vznikaly po staletí a je z nich zřejmé, jak nové velké často překrývají starší a ty zase nejstarší, méně zřetelné. Opětovnou oxidací bílá barva pomalu hnědne, proto lze přibližně odhadnout i stáří obrazců. Jejich vznik spadá do období mezi dvěmi sty lety před naším letopočtem, až do objevení a současně vyvrácení již skomírající Incké říše evropskými dobyvateli. Obrazce nejsou jen na planině Nazca, ale vyskytují se také v okolí Palpy i jinde.

V tisku se většinou prezentuje kresba kolibříka a jiných zvířat, které jsou vidět pouze z velké výšky a problémem se jeví tvorba rozlehlých, až dvěstěmetrových kreseb. Obrazy zvířat a symbolů však tvoří jen menší zlomek z množství čar a útvarů této planiny a to pouze v místech, kde je dostatek vhodné plochy. Mne zaujaly především úzké trojúhelníkové výseče – upravené pracovní plochy pro výrobu provazů a sítí.

Kolibřík a jiné kresby

Inkové i jejich předchůdci byli věřící lidé, uctívali kult slunce, některé planety a hvězdy považovali za bohy. Věřili také, že lidské duše přebývají po smrti ve hvězdách na obloze. Obrovské obrazy (z nebeské klenby mohou být viditelné jenom veliké věci), proto mohly být naprosto přirozeně vytvářeny k potěšení bohů i duší předků, při cestě nebeskou klenbou a možná i k získání jejich přízně. Pro lidi neviditelné kresby mohly být předstírány těm nahoře jako maskoti, totemy, loga, či výrobní značky sdružených výrobců. Tuto myšlenku podporuje zřetelné propojení ploch symbolických obrazců s pracovním prostorem. Kolibřík je s pracovní plochou propojen špičkou zobáku.

Ryba, rybář s rybou v síti, delfín, žralok, kosatka nebo stočené lano se pro výrobce provazů a sítí jako logo přímo nabízí. Kolibřík by mohl signalizovat schopnost vyrábět jemné sítě k odchytu těchto ptáčků s velmi ceněným peřím a pavouk, propojený s pracovní plochou nohou, ještě jemnější sítě. Spirála a opice s ocasem zkrouceným do stejné spirály jsou podle mne stočená lana při pohledu shora, vynikající loga výrobců silných kotevních provazů.

Opička, rodinný mazlíček výrobců silných provazů, se jako logo nebo maskot dobře hodí.

Problém, jak mohli lidé tak rozlehlé kresby technicky zvládnout, je malicherný. Mohli použít to, co měli stále po ruce – provazy. Kresby v malém měřítku na předloze byly záměrně stylizovány do jednoduchých tvarů nepřerušené čáry, tak aby je bylo možno pomocí rastrové sítě z provázků položených na zem přenést ve zvoleném měřítku do povrchové krusty. Ze zaoblených hran obrazů je zřetelné a docela logické, že obrazy byly vytvářeny položením silnějšího provazu na zem. Ten mohl být z deset metrů vysoké, přenosné trojnožky shlédnut ( stejně vysoké jsou i dnešní pozorovací věže podél cesty), po úsecích srovnán dle pokynů pozorovatele do patřičné polohy a teprve pak byla z jedné strany provazu odhrnuta tmavá povrchová vrstva. Tato jednoduchá technologie vysvětluje i drobné nepřesnosti obrazců. K vytyčení pracovních trojúhelníků stačilo na zem položené provazy jenom napnout.

Musíme vzít v úvahu, že Inkové a jejich předchůdci prováděli na balzových vorech několikaměsíční návratné plavby k lovištím a ostrovům vzdáleným i tisíce mil. Jejich představivost, orientace v prostoru a složité propočty k určení polohy byly úžasné. Vyrobit na planině veliké obrazce pro ně musela být hračka, možná i zábava.

Při pozorném zkoumání, které umožňuje dnešní satelitní technika, lze najít místa přilehlá k velkým pracovním plochám, kde se mnoho stop soustředí do jednoho místa. Původní tmavá vrstva je v těchto místech paprskovitě narušena velkým přesunem lidí a materiálu. Jedno takové zvláště výrazné místo se nazývá „centrum planiny“. Dá se usuzovat, že se zde mohlo soustředit zásobování surovinami a odbyt zboží.

Pouze provázek a pár kolíků postačí k vytvoření takové spirály o průměru 70 m. Kolem do země zapíchlého kolíku se pomocí provázku nakreslí kruh o průměru 3,7 m a do jeho obvodu se zarazí co půl metru kolíky. K jednomu se uváže provaz a kruh vytvořený z kolíků se jím 4x obtočí. Na druhý konec provazu se uváže zahrocená tyč, kterou se při odvinování stále napnutého provazu vyryje naprosto přesná spirála do povrchové krusty. Stoupání spirály - 11,6 m, je dáno obvodem středového kruhu. Po vytvoření první spirály se zahrocený kolík na konci provazu převáže tak, aby se jím při zpětném posunu vyryla další spirála uprostřed první. Od vyrytých čár se na jednu stranu odhrne tmavá vrstva a logo je bez jakéhokoliv měření hotové.

Na takové logo by mohl být hrdý i dnešní výrobce provazů.

Provaz uložený na voru tak, aby mohl být kotevní kámen vhozen do vody a nedělal smyčky (stejně se ukládá i lano harpuny). Výtečné logo výrobců provazů, k jeho zhotovení stačí pouze provaz a kolíky.

¨

Rozteč černých bodů ( propadlin po ztrouchnivělých napínacích kůlech velkého průměru ) v obdélníku pro výrobu sítí je 330 metrů, šířka obdélníku je 50 m. Sítě takových rozměrů se k lovu ryb běžně používají.

Jak se sítě mohly vyrábět? Síť se začala uzlovat od provazu napnutého mezi kůly ve výšce očí směrem dolů, což je nejpohodlnější. Provaz byl podepřen ve vidlicích, které současně dělily celou délku na pracovní úseky pro jednotlivé vazače. Vždy po upletení určité délky se síť přesunula za nosný provaz, který držel síť ve vhodné výšce, aby se mohlo pracovat ve stoje.

Na tomto pracovišti se mohly vyrábět nejen sítě, ale i provázky k její výrobě, které se pravděpodobně také impregnovaly. Vše mohlo probíhat současně.

Oprava kontury kolibříka je provedena nesprávně! Špička zobáku nemá být spojená, bílé kontury se musí na špičce zobáku rozcházet vlevo a vpravo, do hranice pracovní plochy.

Proč a k čemu provazy?

Rychlý nárůst populací v přilehlé oblasti, v některých dobách odhadovaný až na 10 miliónů lidí, způsoboval vyčerpání málo úrodné půdy, lidé proto museli řešit problém s nedostatkem potravin.

Z nejnovějších výzkumů vyplývá, že z důvodu vyčerpání půdy se dokonce stěhovaly celé civilizační centra. Kromě lamy nechovali tamní obyvatelé velké savce, chybělo jim proto nejenom maso, ale i přírodní hnojivo k udržování úrodnosti půdy. S oblibou pěstovali směs tří plodin. Kukuřice tvořila oporu pnoucím fazolům a dýně chránila půdu před vysycháním. Kukuřice vyčerpává půdu nejvíce ze všech kulturních plodin a dusík vyprodukovaný fazolemi nestačil pro tak intenzivní způsob hospodaření. Následoval hlad a hledání náhradních zdrojů potravy v přilehlém oceánu.

Ze zachovalých písemných zpráv této oblasti mne zaujalo následující:

Když roku 1526 Francisco Pizarro na své objevitelské cestě podél jihoamerického pobřeží vyplul z Panamské šíje, jeho výprava se na moři setkala s jiným plachetním plavidlem téměř stejné velikosti, které přijíždělo z opačné strany. Byl to velký vor s posádkou dvaceti lidí, směřující k severu. Balzový vor bylo plavidlo s těžkým nákladem sušených ryb o nosnosti šestatřiceti tun, ve srovnání se čtyřiceti tunami španělské karavely. Klády voru byly svázané provazy z henequenu - druhu konopí. Vor měl velmi dobré lanoví, pevnější než lanoví španělské. Když se Španělé přiblížili k pobřeží, spatřili celou flotilu balzových vorů.

Malý balzový vor, řízený pomocí guar, kýlových prken na přídi i zádi.

Provazy, ryby a mořské produkty

Potřeba velkého množství provazů a sítí souvisí s intenzivním rybolovem v Pacifiku, které muselo mořskými produkty doplnit nedostatečnou zemědělskou výrobu. Podél celého západního pobřeží Jižní Ameriky probíhá hluboký mořský příkop s hloubkou okolo sedmi kilometrů, za ním pak pokračuje dno Pacifiku v pětikilometrové hloubce. Rybáři proto museli vymýšlet nové způsoby lovu a účinnější sítě, kterými mohli lovit i ve velkých hloubkách. Úspěšný a pravidelný rybolov mohl být praktikován především nad temeny podmořských sopek a nad rozsáhlým podmořským pohořím Nazca Ridge, které leží přímo naproti planiny Nazca.

Z důvodu intenzivního rybaření ve velkých vzdálenostech od pobřeží a k hlubinnému rybolovu, bylo nutno stavět celé flotily balzových vorů a vyrábět obrovské množství nejrůznějších provazů a sítí.

Nastává problém výběru vhodného místa, kde by se mohly provazy a sítě v tak velkém množství a délkách splétat. Měla by to být dostatečně velká, rovná plocha bez vegetace, ve vyšší nadmořské výšce, kde není přílišné horko a kde neprší. Nemělo by to být daleko od moře a v oblasti, kde lze pěstovat konopí. Planina Nazca a okolí toto všechno splňuje dokonale.

Pro posouzení vyráběného množství provazů a sítí jsem spočítal pracovní trojúhelníky a obdélníky na planině Nazca s tímto výsledkem: trojúhelníkových ploch je 55, obdélníkových (sítě?) 15. Pokud bych počítal jenom plochy stejného stáří, stejně kontrastní, nezaváté pískem a nenarušené vodou (dá se předpokládat že se na nich pracovalo současně), bylo by to 27 trojúhelníků a 7 obdélníků. Na všech plochách se nemusely vyrábět provazy současně, místa se měnila z různých příčin a v dlouhém časovém období. Z odzkoušené doby pro výrobu provazů místní technologií vychází, že vyrobit 400 m dlouhý provaz by trvalo čtyři pracovní dny. Vyrobit jenom provazy pro závěsnou síť o rozměrech 350 x 30 m - 24 000 hodin, tj. 5,5 roků při dvanáctihodinové pracovní době. Dodavatelů provazů pro jednoho výrobce takových sítí proto muselo být mnoho. Zbývá ještě vyrobit provazy ke svázání balzového voru a paluby – 500 m, k upevnění stožáru – 100 m, kotevního lana – 100 m, ponorného lanka s háčky – 300 m, celkem asi 1000 m bez sítí, což je 100 hodin – 10 pracovních dnů. Konopné provazy podléhají hnilobě, proto se i přes pravděpodobnou impregnaci musely často obnovovat. Určité množství silných provazů spotřebovalo také stavebnictví. Na všech vorech samozřejmě nebyly sítě takových rozměrů, ale z předešlého vyplývá, že počet manufaktur na planině je přiměřený.

(Také ve staré Anglii se potřebovalo velké množství provazů. Vyráběly se pod 260 m dlouhými dřevěnými přístřešky, kde vlákna provazu ležela na dřevěných podstavcích, připomínajících obrácené hrábě.)

Vysvětlení jednoho obrazce

Technický přípravek, zvyšující produktivitu při stáčení provazů byl použit jako logo a jeho konstruktér tak vědomně zaznamenal i způsob výroby provazů.

Jak se vyráběly provazy na planině

Čtyři upředená vlákna natažená mezi kůl ve špici trojúhelníkové výseče a technický přípravek z obrázku, říkejme mu stáčedlo provazů, se zkroutily vpravo. Zkroucením dochází ke zkrácení délky vláken, proto je smyk přitahován ke kůlu na konci dráhy a udržuje zkroucené vlákna napnuté. Tento první zkroucený pramen se po sundání se stáčedla musel upoutat k připravenému kůlu, jinak by se rozmotal a nadělal smyčky. Další tři prameny se zkroutily stejným způsobem a poté se všechny čtyři, vpravo zkroucené prameny znovu upevnily do ok stáčedla. Otáčením vlevo pak vznikl provaz, který se již nerozmotává. Zkroucením vlevo se provaz opět zkrátil, výsledný provaz měl proto délku o jednu třetinu kratší, než je pracovní dráha.

Při experimentálním stáčení třicetimetrového provazu pomocí modelu vyrobeného v praktické velikosti byla potvrzena nejen dokonalá funkčnost zařízení, ale odhaleno i několik poznatků.

Funkční model smyku se stáčedlem provazů.

Na obrázku probíhá stáčení třetího pramene. Na kůlu vpravo jsou již dva stočené prameny a na levém kůlu jsou připravené vlákna ke stáčení čtvrtého pramene. Na trávu položené provazy vymezují pracovní plochu, která je na planině Nazca zbavena štěrku a kamenů. Odstředivou silou při stáčení provazu jsou vlákna smýkána po zemi, proto musí být vyznačená pracovní plocha dokonale vymetena, bez kamínků.

Vyklepnutím a pootočením dřevěné výplně s klikou se dá nastavovat délka ramene kliky a tím poměr rychlosti otáčení k síle potřebné ke stáčení provazů různé tloušťky. Kůl vpravo, v jedné šestině pracovní dráhy, musí být při okraji, aby nepřekážel dalšímu posunu smyku. Prohlídka úzkých pracovních ploch pomocí satelitu potvrdila v mnoha případech stopy po stejně umístěném kůlu a kůlu na úzkém konci pracovní plochy. Navíc jsou na těchto plochách zřetelné stopy ještě po jednom kůlu, blízko za začátkem pracovní dráhy (kůl vlevo). K čemu sloužil? Zatímco jedna osoba stáčela provaz, druhá již natahovala mezi tento kůl a kůl na konci dráhy nové vlákna z upředených klubíček ke zkroucení dalších pramenů. Po odtažení smyku zpátky na start se připravené vlákna jen převěsily z tohoto kůlu na háky stáčedla, bez časové prodlevy a ztráty produktivity. (Je zajímavé, že i v současnosti vyráběné provazy jsou také ze čtyř pramenů.)

Dřevěný kříž vložený mezi prameny před koncem dráhy a postupně posouvaný ke stáčedlu, vylepšuje ukládání vláken na konci provazu při velkých délkách.

Vyrobený provaz je naprosto dokonalý. Výrobní produktivita – 10 m za hodinu.

Na první pohled složitý obrazec lze docela jednoduše vysvětlit. Je to pracovní dráha k výrobě provazů s vyšší produktivitou. Široká plocha uprostřed sloužila jako pracovní prostor a pojezdová dráha stáčecích strojů. Vlákna provazu nepokračovala v přímce jako obvykle, ale byla vybočena dvakrát vlevo kolem kůlů do protisměru a pak ještě jednou. Před stáčením byl začátek i konec vláken na dráze vedle sebe. Výsledek? Na malé rovné ploše se mohly vyrábět krátké i dlouhé provazy a přesuny osob roztahujících vlákna se staly efektivnější, nemusely se daleko vracet pro upředená klubíčka. Stopa vybočující na konci široké dráhy vpravo mohla sloužit jako pracovní prostor k impregnaci provazů, nebo k vystavení a kontrole díla odběratelem.

Na těchto pracovních plochách jsou tři souběžné pruhy. Stejné stopy zanechaly v mém trávníku sanice mého splétacího stroje. Vnější pruhy mají rozteč 4 m. Z toho se dá vyvodit, že některé smyky byly větší než vyrobený model, měly tři sanice a mohly být 4 m vysoké, zřejmě proto, aby se napnutý provaz nedotýkal země.

Tři souběžné čáry, stopy po saních splétacího stroje. Délka stop je třetinou délky vyráběných provazů.

Na hraně této vyvýšeniny jsou stopy po kůlech, které mohly mít ve vidlích položené provazy ke stáčení. Výhodou bylo, že se kroucením napnutý provaz nedotýkal země.

Vysvětlení záhady

Obrazce planiny Nazca jsou stopy po manufakturách, vyrábějících v průběhu věků potřebný sortiment provazů a sítí. Úzké výseče jsou stopy po výrobě provazů, nejčastěji 400 m dlouhých. Obdélníkové plochy jsou stopy po výrobě až 350 m dlouhých a padesát metrů širokých sítí. Souběžné linie a dlouhé klikaté čáry jsou místa, kde se provazy impregnovaly a nejdelší přímé čáry jsou spojovací cesty, možná i vytyčené hranice nárokovaných území. Z pracovních ploch vybočující obrazy zvířat a symbolů jsou výrobní značky, loga, či totemy skupin výrobců, vytvořená k potěšení bohů, duší svých předků a možná i vlastních duší v očekávaném posmrtném životě.

Toto vysvětlení nepovažuji za uzavřené a předpokládám, že pokud se bude bádat ve směru, který jsem naznačil, naleznou se další souvislosti, které přiblíží způsob života obyvatelů této oblasti. Myslím, že budeme muset poopravit názor na schopnosti našich předků a pochopit, že si obyvatelé této oblasti uměli poradit sami, bez mimozemšťanů. Snad i další objevy, především způsob navigace v obrovských prostorách Pacifiku, povede k našemu poučení z hlubin dávnověku a k obdivu schopností dávných Nazkánců. Doufám, že právě taková odhalení povedou k trvalému zájmu o toto teritorium a tím i k nepřímé pomoci obyvatelům žijících v této oblasti.

28.12.2010
Jiří Sonnek

(Výše uvedený text a obsah je chráněný autorskými právy a lze ho rozšiřovat pouze se svolením autora.)
Jiří Sonnek

Pozdrav Nazkánců

Po dlouhodobém zkoumání obrazců na planině Nazca jsem pochopil a popsal obrazce jako stopy po výrobě provazů a sítí s logy jejich výrobců. Nyní předkládám vysvětlení další záhady, proč některé obrazce na planině mají devět prstů.

Nejvýrazněji to znázorňuje obrazec známý jako ruce, nebo kuře.

Někteří badatelé si myslí, že obrazec znázorňuje kuře. Jelikož ale slepice a ptáci mají na každé noze pouze čtyři pařáty, kuře nepřipadá v úvahu. Víme, že obrazce jsou určeny někomu nahoře, nejsou proto kresleny pohledově z boku (v tom případě by obrazec mohl kuře představovat), ale z nadhledu. Obrazec je pak při pohledu shora postavou v klobouku, stejném jaké se v této oblasti nosí dodnes. Postava výrazně ukazuje někomu nahoře číslo devět. Ruce jsou dlaněmi dolů, na levé ruce je správně nakreslen vybočující palec a palec pravé ruky je ukryt pod dlaní.

Pozdravy a gesta pomocí prstů, například palec nahoru nebo dolů, či ukázání daného počtu prstů se odjakživa používá tam, kde slova nemohou doletět. Můžeme proto téměř s jistotou říci, že postava sděluje těm nahoře (svým předkům) něco důležitého, co souvisí s číslem devět.

Z historických pramenů víme, že jeden z moudrých panovníků, pravděpodobně Kapak Inka, ustanovil každý devátý den jako den pracovního volna. Jestli to bylo ušlechtilé gesto panovníka, nebo poddanými vynucený čin se asi nedozvíme, ale musel to být pro Nazkánce tak významný čin, že se z toho vyvinul radostný pozdrav. Poslat takovou radostnou zprávu svým předkům na nebeskou klenbu, by už stálo za námahu k vytvoření takového pozdravného obrazce.

Opička, rodinný mazlíček použitý jako logo, ukazuje zvednutýma rukama nahoru (perspektivně jsou blíže, proto větší) také devítku - den štěstí bez pracovní povinnosti.

Také hráč pozemního hokeje v ochranném oděvu a masce vyrobené tak aby nebránila perifernímu vidění, výrazně ukazuje symbol devátého dne, kdy se nemusí pracovat a zbývá čas na hry a sportovní zápolení.

22.4.2010
Jiří Sonnek

(Výše uvedený text a obsah je chráněný autorskými právy a lze ho rozšiřovat pouze se svolením autora.)
Jiří Sonnek