Doma

Na Prajzské, v Hlučíně jsem se narodil
a šťastně žijí s vámi, v našem rodném kraji.
Z dalekých exotických cest se rád vracím v máji,
vždyť doma v květnu – krásně je jak v ráji.

Že do toho kraje patřím,
na to hrdý jsem
a hanlivý podtón „Prajzáci?“
ten přecházím s úsměvem.

Řeč moji rodnou utvářely dějiny,
z jazyka moravského,
němčiny,
polštiny i češtiny.

Jak psát „po našemu,“ v slabikářích není.
Píšu proto jak slýchával jsem mluvit omy,
co jazyk můj mne učily.
Ať řeč naší rodnou neodnesou dějiny,
budu psáti - jak ty omy mluvily.

Jak to je s tym převlikanim kabatu na Prajzske

První raz nas něchala převlect Maria Terezia.

Něchčeli jsme, ale to je tak všecko, co jsme s tym mohli robič.
Vyměnila nas prý „ za hubičku,“ jak se na Prajzské traduje a mír pro Čisaraky.
Kdo chce věděč kaj to bylo, něch se zepta prajzaka, kde je Pod parizolem.
Žadnemu se něchce převlikač s přinuceni, ale za 170 roku pod Pruskem už by kdekdo přivyknul. Ni prajzáci. Přesto, že jsme pod Pruskem měli lepši životni podminky a vyšši životni uroveň, svoju řeč jsme se i po tolika rokach uchovali.

Druhy raz nas převlíknul tačiček Masaryk.

Zofort, ni postupně, jak Fridrich II. V jednym dňu se ve škole mušelo mluvič enem česky, bo německy, jak se tu 178 roku mluvilo, bylo zrazu zakazane. Ešče že mame tu svoju prajščinu a mohli jsme se domluvič aspoň mezi sebu.
Jak to převlikani vypadalo? Pruské vojsko ve skuřanych butach odjelo na koňach a z druhé strany pěšky, s žebřiňakami a v ovinovačkach přišli papučkaři, jak jsme tym vojakum pravěli.

Třeči raz nas převleknul Adolf.

Něž bych napsal cele meno, radči se odpluvnu. Tež se něptal jaku řeču mluvime, německy bylo povinne a s tym i převlek do uniformy vermachtu.
Prajzaci umirali na zapadni i vychodni fronče, kvuli podpisu Mnichovske dohody a neochoty evropanů se branič.

Po čtvrte nas převlekli komunišči.

Tež zofort. Kery Prajzák se po vojně něpřevlek došč honem, nebo měl nědajbože majetek, byl Němec, - vysvleknuč a ven! A že teho něměli došč, tak nas pomaly začali převlekač do ruských valenek. Ale to už znáte, to převlikani se tentokrát už netýkalo enem Prajzáků. Mělo to byč na věčne časy, ale něpodařilo se to, chvalabohu.

Poučeni – zakažče luďam jejich řeč a přežije fšecke režimy.

Jak jsme se dosyta najedli v Rajchu

Na obid nas pozval onkel Hans. Mysleli jsme, že pro nas přijedě autem na nadraži, ale poslal enem planek, jak ho nalezč. Uvital nas s tym, že pro nas ma překvapeni - upečene kuře a hned ho postavil na stul. No, bylo to spiš kuřatko, ale na fajne misce, pro šest ludi prosčirani a ku temu střibrne přibory k pohledani. Pořikali jsme „Požehnaj nam tyto dary“, ja česky, onkel po německu z robu, moju mamu a jeho dvuma děvuchamy. Onkel načnul tajlovač. Děvucham po skřidelku, ale enem ty kusky ku ramenku. Mi a mamě kytku, byli jsme přece pozvani, dostali jsme tu holenni košč, s trošku teho suchého masa a došč. Svoji robě biskupa. Ponuknul nas, aby jsme se nabrali ryže a zeptal se, ezli mame došč. Že ja, ze slušnošči jsme poděkovali. Na tuž, to se mušim obětovač a ten zbytek zešč sam. Přisunul misku ku sobě naložil ryžu a dal se do mlaskani. Radi by jsme trochu omastku ku te ryži, ale styděli jsme se řeknuč, dyč mu to tak šmakovalo. Dosyta jsme se načpali až v skrytu na nadraži, (v marketu jsme kupili škvarky a 10 bělek) až se nam ten bezuch něprodraži.

Lopata gardavy

Tym razem vás všecky zvu. Na hory žadne idlo neberče. U sušeda se zabija, přivezu na chatu lopatu gardavy. Ty Daněk, nezmyšlaj, ešče ši nikdy nic nepřiněs, my či nevěřime. Ní, opravdu, budu u zabijačky pomahač, zato mám tu gardavu slubenu. Tancovač a spivač sme če už viděli, ale pomahač ni. Leda by či za to spivani trochu te gardavy dali, ale taku tu malu lopatku co maju děči na pisek. Ni, už to mam slubene, tu nejširši, na kobylince. Žádne idlo něberče a ani nic na piči, budu stahovač vino, tak přiberu dvě flašky šipkoveho. Na chače jsme ho marně čekali. V osum večer jsme namazali konzervu na chleba a otevřeli lahváče. Klobasky jsme nechali v ruksaku a ruksak schovali venku, v chladku mezi dřevem. Zitra na tuře se na nich pochutname.

V deset večer třiskani na dveře, jakyši ožralec se chčel dovnitř dokopač.
No ja, Daněk! Daněk, ty vezeš tu gardavu a vino.
Ni, už to němam, ve vlaku mi to ukradli, mušiče mi to věřič.
No, zname ho dobře, bajač uměl, ale pomahač ni.
Ze slubeneho se mu podařilo enem stahnuč to vino a zrazu ho vypič.
Ku zabijačce zaspal a jak se tam šel podivač, ani poješč mu nědali.

Ráno s náma na tůru nešel, mušel nechač vyspač opicu. Jake bylo pro nas ale překvapeni na Pradědu, - klobasky v ruksaku chyběly. Že by je v noci liška vyčenichala a zežrala? Ní, Daněk je vyčenichal. Prý k nim čich, a to byšče mušeli zažič, zdalo se mu, že by se do rána mohly zkažič.

Zlodějna

Kdo nekrade, okrada rodinu.
Taka doba byla, že jedna věta nahradila celé desatero přikazani a skoro nikdo se nad tym nepozastavoval. V praxi to vypadalo tak, že čím byl kdo výše postavený, tym věc se moch dovolič. Na samym vrchu pak kontroloři a funkcionáři. Papaláši stavjali chaty v Bezkydach i Jeseníkách. Stavby ale enem organizovali, bo robotu odvedli zaměstnanci v pracovní době, za vyšší prémie. Hřebiky, pokuč byly v obchodě, papaláši kupovali, (mušeli tež měč jakeši účty pro onkla přihodu), ale desky a materiál vožili z fabriky služební dodávku, všecke papiry i doklady v pořádku. No, skoro v pořádku, bo namisto půl kubika dřevěného apfalu na podpal, byly naložene dva kubiky hoblovaných břemovych fošen, přesně nařezaných i předvrtanych. Na chače enem přišrubovač. (Temu v kabině či dva nejšikovnějši tesaři z Prajzske.) Že by to vratni něpoznali nevěřím, ale vim, že tež sem tam cošik potřebovali vyvézč a něchčeli se to z vrchnošču rozhazač. A co či malí, ganc na spodku, jak či se mohli pomošč? - Hřebiky! Jak už to u tesařuv bývá, v každé kapše paru hřebiku zostaně. Jejich roby to němaju rade, bo mušu furt kapsy zašivač, ale jak už su hřebiky raz doma, daju se do přihradek. Na opravu králikárny se šiknu, dyč šedesátky v obchodě už půl roku němaju. Můj kolegy tesař, to stejně jak či druzi a ni enem prajzáci, též praktikoval. V roboče ale spadnul se střechy a všecko se změnilo. Operace, poležel dva měšice v nemocnici, no, vyšel z teho ešče dobře. Jak ležel nemocny, vzpomenul na Boha a na desatero přikazáni. Hned jak to šlo, zašel do kostela poděkovač za uzdraveni a při zpovědi se spomenul na ty vynesené hřebiky. Ni enem vyzpovidač se, ale co bylo ukradene, muši se vračič, tak stoji v bibli. VOKD už uněslo ztrátu inačich věci a ztrátu tych hřebiku by též uněslo, ale co se da robič, hřebiky se mušu vračič. Něchčel byč napadny, tak je nošil na šichtu stejnym zpusobem, po troškách v kapše. Po úraze robil skladnika, tak ty hřebiky vracal a ukladal podle zorty do přihrádek.

„Ty Johan, zaš máš všecke kapsy roztrhané, kdo to má furt zašivač! Zeber ty hřebiky sakum pakum i s krabicama do kabely a odněs to zrazu!“ Přikazala mu roba. Jak druhý deň rano přenašal přes vrátnicu těžku kabelu, vratnemu se to nězdalo. Měl hlidač kdo noši do fabriky gořalu. V kantýně se něprodava a robotnici su furt ožrali. Poslal na něho kontrolu a na šatně mu ve skřiňce našli kabelu s hřebikama. Konečně chytli někoho, na koho mohli svalič nesplnění pěčiletky fabriky, rozkrádání národního majetku, ohroženi stability Rady vzájemné hospodářské pomoci i zradu celého tábora míru. Ve skladě ale při inventuře zjiščili věc hřebiku v přihradkach, než bylo vedene na kartach. Nic mu němohli dokazač. Přiznač, že ty hřebiky něs zpatky do skladu, mu něhroži, vysmala by se mu celá fabrika, ředitel i či kontroloři.

Dočkaj v kopcu

Tačik onkla Zefka byl masař a zarovno i řezník, potřeboval přece prodač i tym, co po prajzsky něuměli. „Fater, co my vlastně jsme,“ ptal se tačika mladý Zefek, Češi nebo Němci? „Co če take hlupoty zajimaju, zaryčel na něho! Nehleď napravo ani links a hleď zarobič,“ dal mlademu Zefkovi poučeni do života. Škoda že už ho něni, uměl by i něska poradič. Doba se zamotala, Zefek se stal tovaryšem a s polňi kuchyňu Wermachtu došel až ku Stalingradu. Pánbůh byl při němu, bo i choč byl zraněny, vračil se z fronty živy. Že mu po vojně „znarodnili“ všecek majetek a mušel robič namisto jitrnic, v Armaturce svařeča, vyčital Adolfovi. Němuh mu přijšč na meno. Jeho jitrničky byly věhlasne, ni tak to svařovani. Ale časem se vypracoval, až ho nakonec soudruzi u přiležitošči ziskani Rudeho praporu Armaturky vyznamenali za dobru robotu. Dostal medajlu nejlepšího pracovnika a ku temu, považče, i poukaz na auto. Taky papirek, jako že se ho muh kupič, - pořadnik. Při svojim platu na auto neměl, tak se aspoň chvalil s tym poukazem. A to se mu vyplačilo, bo jakyši chytrala ten poukaz od něho kupil za tak vysoku cenu, že ku temu přiložil uspory a auto kupil. Sice herku bez poukazu, ale pry se zavodnickym motorem. Auto přitah pár koní až z Opavy, prosto do placu. To bylo slávy a radošči! Sušedi, kamarádi i rodina, všeci se mušeli přijšč podivač. „Divajče se na ten zavodnicky motor, dyč to je sam mosaz, jak se to sidolem vypucuje, tak se to budě svičič jak trumpetengold.“ Jak to auto spravič, už měl onkel vymyšlene! Začnul hned po šichče chodič zabijač bravky, volne soboty něbyly a v nedělu se zabiječ něsmělo. Za robotu něbral peníze, to by bylo trestne přiživnictvi, ale davali mu ze zabijačky vyslužku. Jiterničky, jelitka, gardavu, presvuřt, lébervuřt, no, něbudu všecko menovač, abych s tyma dobrotami něrobil zbytečne chuče. V obchodach to bylo enem pod pultem, pro známe. Ze zabijačky vybiral to, co měl rad jeho kolega, automechanik. Macher, co připravuje zavodnikum auta na ECCE – HOMO, slavny závod do vrchu. Dal mu ochutnač gardavy a ani ho němušel přemluvač. Půl roku oba leželi pod autem. Mechanik vytahoval ty tajly, onkel je umyval a klad na stůl, stolky, na desky a všudě, kaj ešče zbylo kusek mista. Po půl roce, robilo se enem po šichtě, všecko namazač a zamontovač zpátky. Po dalšim půl roku se auto podařilo s kliku nastartovač. To vam bylo slávy! Auto se něchalo hrčeč až do večera nastartovane, aby se všeci mohli poslechnuč ten zavodnicky motor. Na dalšu nedělu se už planoval výlet autem na hory, do Beskyd. Baby u té přiležitošči upekly epflštrůdl, namazaly brodšnity fetem, uvařily do bandasky bonenkafe z cigorky a už se němohly dočkač na tu honoru, jak se před všeckyma povezu v auče. My děči sme němohli ani dospač, prvni raz do hor a autem ešče ku temu! V nedělu brzo rano auto ani s kliku něchčelo nastartovač, ale že nas bylo jak mladych myši, podařilo se ho na rynku rozčisnuč a nastartovač. Byli jsme už odhodlani to spravene auto čisnuč až do Beskyd. Na honoru se nikdo něvzpoměl, ludě ešče spali, dyč v nedělu se stava až na devatu do kostela. Venku nebylo žadneho, kdo by nas muh obdivovač. Přes rynek a po Ostravské cesče auto jakšik moc kuřilo a všecke auta co jely od Opavy nas s trubenim předjižďaly. „Dočkaj v kopcu!“ Hrožil onkel Zefek za každym autem co nas předjelo! Mame přece zavodnicky motor, hned ho vyzkušame a přidal plyn v kopcu ku cihelni. Ja něvim, isto teho plynu bylo moc, nebo tam něbyl ten spravny gvalt, začlo se kuřič z vyfuka i z motora, auto škublo a zostalo stač. Onkel byl na všecko připraveny, v kufru, pod napakovanym idlem měl dvě cihly. Podložil zadní kola a pravěl, „dočkajče tu v kopcu, seženu jakešik auto na odtahnuči“ a odešel. Dočkač jsme museli dluho, ale že bylo napakované jidlo na celý deň, fajně se nam čekalo. Vlastně jsme si uživali prvni endevoche s piknikem v přírodě. Beskydy to něbyly, ale kopec a velky strom tu byl. Onkel Zefek přišel až ku poledňu, ze sedlakem a dvuma koňama. Mušel čekač až se sedlak vrači z kostela. Zapřahli a dodom sme se vracali ekologicky i bez katalizatora, jak by se to něska zelenym podobalo. Onkel za volantem, sedlak v předku na kapoče a my s hlavama v klině, jak jsme se styděli. No a honory my ledva včil a na rynku užili. Jak nas v auče táhnu koně, ludě co pravě šli z kostela viděli.

Vratek

Oprava vypušči vody z Kružberské přehrady, v hlubce 30 metrů, to nění žádna sranda. Je to pjerunsky problem i pro sehranu partyju potápěčů z Permonu. Vyžaduje to pečlivu přípravu na suchu, všecko promyšleč, nacvičič, vyzkušač ludě i techniku. Všeci Prajzáci tak zdatni něsu, ale su taci mezi nami. Skoro každy Prajzák přece postavil chalupu a vi se rady s belečim. Obsluhovač vratek na stavbě mušu na prajzské i děcka. Dobře placenu zakazku na planovanu opravu, dostal tým Ostravskych potápěču s dvuma Prajzakama v partyji. „Ty Johan, to budě fajny zarobek,“ radoval se Helmut. To svojim babam němožem přiznač, schovame penize na potapjani do Jugošky.

Nacvik vyměny přiruby na suchu se poved vyborně. Všecko fungovalo, švajsaparat hořel i pod vodu, vratek s lanem došč dluhym, všecko vyměřene a na vteřiny spočitane. Špagatem tři razy potahnuč, přiruba ide vratkem nahoru. Dva razy potahnuč, přiruba ide dolu. To by umělo i male děcko. Potopič se do hlubky 30 metru ale něni enem tak. Čím déle se v te hlubce zostaně, tym pomalši se muši navrch, kvuli Kesonově němoci. Půl hodiny roboty v hlubce a na vzduch se može až za dvě hodiny. V te žimne vodě a ve čmě se mušu robič zastavky na vydychani dusika. Nic se něsmi něchač nahodě. Jak se to něpovede na prvni raz, už nězarobime a jak ani na druhy, tak budem tračič.

Přišel deň „D“ a začlo se naostro. Prajzáci pod vodu, Ostravaci u vratku. Všecko funguje, tři potahnuči špagatem a stará upalena přiruba idě nahoru. Polovina roboty hotova, výměna osadek. Ostravaci pod vodu, Helmut ku vratku! Osadič novu přirubu něni enem tak, muši se raz přizvednuč, raz popuščič a važi přes cent i pod vodu. Zrazu všecko špatně a naopak! Tři potahnuči, přiruba ide dolů namisto nahoru. Dvě potahnuči a zaš naopak. Co včil? Musíme nahoru, zkontrolovat ty Prajzaky, rukama se dohodli Ostravaci pod vodu. Po dvuch hodinách vylezli celí promrzli a hned začli sypač ty jasne, jak su Ostravaci zvyknuči. „Ty Helmut, pojď se podívat, tři potahnutí znamená nahoru, zmačknu tlačítko N, nahoru. Dvě potahnutí znamená dolů, zmáčknu tlačítko D, dolů. Je ti to jasné?“ Dyč to tak robim, mam to naučene, už od děcka sem vratky obsluhoval a dvě chalupy jsme už postavili. Tři potahnuči znamená nahoru, zmačknu D, dovrchu! Dvě potahnuči znamená dolů, zmačknu N, nadul! Ten deň už se do vody něšlo a před babama tež něbylo co tajič.

Jak ušetřič, fajně poješč a zostač šlang

Lacna polivka pro 4 osoby

Slej vodu z uvařenych kobzoli do kastrola, přidaj niči ze štyrech rolad, nadrob štyry skurky z chleba, přidaj kusek zeleneho ze zahradky a je hotove.

Recept frau Pekař pro jednu osobu na štyry dni, jak ho poradila moji mámě

Kupim dvě skřidelka z kury.
V poňděli uvařim z jedneho skřidelka a kobzolové vody fajnu polivku. Ja kobzolovu vodu nigdy něvyleju, dyč to je hotova polivka, je tam kmin, sul a su v tym i vitaminy. Maso a jeden schovaný kobzol něcham na utery, přidam trochu zeleneho a to by šče něvěřila, jak se pochutnam. Ve středu upeču to druhé skřidelko bez fetu a zim enem tu skuru s polovicu krajička. To vám je dobróóta. No a ve čtvrtek zim to maso s tu druhu polovicu krajička. Do soboty by se mohlo zkažič a v pátek se maso něsmi. Na snidani mi stači melta bez cukru, dyč ho něsmim a namisto večeře už dluhe roky řikam ružaněc.

Brathering zupa

Voda z pečenaču se kdyši dala slač z několika konzerv venku, hned za Holajnem zadarmo. Dneska něvim či to vylivaju, ale kupič lacno by to isto šlo. Do te vody pomačkaj trochu kobzoli a pojí celá rodina. To vam je dobróóta a čeple je to ešče lepši.

Chlampačka

Dneska se už něvi co to je. Na každym pecu stál velky hrněc a do něho se dalo všecko co se nězedlo. Slupky z brambor, listy z kelerubu, první voda po umyči nadobi bez prašku, nědojedky, starý chleba a něpodarky. Samé dobroty a dněska se to vyhazuje. Zbiralo se to někdy i tyděň, ale že to furt na plotni bublalo, němohlo se to zkažič. Čas od času se to vylalo bravkovi do koryta a ten to vychlampal. Mušelo to byč moc dobre, bo jak naš Hans raz přišel z hospody a nic ineho něnašel, temu bravkovi to vychlampal. Jak sem se po jedne oslavě emdéžet též z teho hrnca nachlampal, mama lečela za doktorem, co semnu má robič? No níc, pravěl. Jak to bravkovi něuškodi, temu vašemu synkovi též ni.

Jak lacno nakrmič pět hladnych děči na tři dni, poradil mamě vdovec, onkel Helmut

Ja na nědělu kupim za 10 korun bravsku hlavu, ku temu za 5 korun haverfloku, uvařim a ty děči se vam tak nadžgaju, že im 3 dni pupky stoju.

Polivka z hovězich košči na cely týden

Kilo nařezanych košči za 2 koruny stači pro celu rodinu.

V ponděli se košči vařu enem hodinu, až to něvezme všecku šilu. Odebere se patřičné množstvi zupy a morek, pomačka se do teho jeden kobzol, přida se sul, trochu zeleneho, 1/6 magikostky a je hotove. Ma to šilu že to i mrtveho postavi na nohy.

V utery se košči vařu 2 hodiny z novu vodu. Přida se 1/6 magikostky, zelene ze zahradky a može se zašvrlač i vajco. Jéj to vam je dobrota a dá to šilu, že možeče pařezy trhač.

Ve středu se košči vařu 3 hodiny. Přida se 1/6 magikostky, voda, trochu fetu, skura ze špeku, krajni lišči ze zela a polivka je cela.

Ve čtvrtek se košči vařu 4 hodiny a je pro rekonvalescenty, docenty i přescenty. Něpřibira se po ni. Ochuči se enem 1/6 magikostky a zelenym ze zahradky.

V patek se maso něsmi a dobrý křesčan v patek vubec něji. Na piči enem voda!

V sobotu se košči vařu cely deň, až su bile jak vapno. Podobně to i šmakuje a je to dobry grunt na naše košči. Přida se 1/6 magikostky, trochu zasmažky a česnek na přeraženi teho vapna. Vyvařene košči už ani pes něžere, zaryjče je ku stromu.

To nejlepši na nedělu.

U masařa přece nězostaly piliny s tych nařezanych košči, chytra hospodyňka se ich vyžada. Paničky ty piliny kupuju pro svoje čtyřnohe milačky, aby im fajně uši staly. Uvařče z tych pilin chlopovi fajnu polivku a věřče, že ty piliny něstavjaju enem uši. Za ušporovane peníze pošliče děcka hned po nedělnim obědě do kina, to je ten nejlepši čas se s chlopem jaksepatří popovědač.

Zouvas

Ze špeku zrub fajnu zasmažku, zalej vodu po šupakach a z uvařenych a olupanych kobzoli tam nakraj kolečka. Přidaj na kolečka nakratu klobasu, bobkovy list, masox a na čenke kolečka nakrate kyšele ogurky nebo kvašaky. Přilej deci okurkove vody a podle chuči magi. To vam je taka dobrota, že by se dala ješč cely tyděň, ale nězostaňe, to vam garantuju.

Něco na zapiči

Nejlepši je sviža voda, ni odstata, ta je na myči nebo kviči. Dobra je tež Prajzská slivovica. Zralu slivu vem do huby, zapij vřelu vodu a sam budeš volač – ta pálí!

Mariká, kaj ši bylá, že sem če tak dluho něvidělá?
V krankenhauže!
Na něprav, a co či bylo?
Lapla sem hymoridy!
Na něprav, a kajš ich lapla?
V řiči!
Na dočkaj, až ja budu věděč kaj maju epflziny, tež či něpovim!

Mariká, poč herajn a něstuj drausen, oto maš ešče ajn zicplac fraj.

Mariká, cuž to je za děvuchá? Na něviš? Od Francka Vani z Hučina!

Mariká čapaj, fliger leči!

Jak vznikla Amerika?

Kryštof Kolumbus měl za plavčíka též jedneho prajzaka. Jak přistáli u nového kontinentu, prajzák na dálku poznal, že už tu je Marika z Kravař a volal na ňu, „á - Maríka“
Kronikář něrozuměl po prajzsky, tak zapsal - AMERIKA.

Jak vznikli Čisaraci?

Chyčil Prajz opicu, coši s ňu porobil a hodil ju přes Opavicu.

Řikanka

Němec, ma na hlavě věněc.
Čech, ma na řiči plech
a na nim je napisane,
že to Hučinsko nědostaně!

Byla jedna mutermatka, měla gardenzahradku.
Přišla na ňu cigekoza, sežrala ji grastravu.
Mutermatka lap šajnkameň,
zabila tu cigekozu ameň.

Kilo muky, dva nanuky, špulku niči, stovka v řiči.

Jak už, tak huš! Co je dodom, to se uněse!

Zadarmo i do gumaka!

Nejkratší věta – Un i. Věta rozvitá – Le, un i.

Vy mi něučečeče, češi jacíši. Něbudu se ščíčiči číči čímsi do kviči.

Popěvky

Mame doma ryby raky
a divoke Čisaraky.

Maryka krýka, honila kralíka, na zelene lůce, stračila papuče.
Přišla dodom s plačem, dostala karbačem.
Rozbila misku, dostala po pysku!

Kdyš sem šel z hub, stračil sem zub, našla ho Jóhana, s křivýma nóhama,
já na ňu hup, vrač mi ten zub, nebo či výtrhnu z drdolu chlup!

Bomby lomby bom, poče děči dom, mama vaří máčku, poče na lizáčku.

K Hučinů je cesta šlapana, šla po ní Maryka lpakala, plakala.
Šel za ňů Hanysek piskal si a jak ju dohonil, sčiskal si sčiskal si.
Přeneščástne moje ženěni, radči by sem šel do vězeni, vězeni,
z vězeňá mi ludě pomožu, ale od zlej roby němožu.

Původní organizace řeky Opavy a potoků v oblasti Hlučínského jezera

Vyznání Opavici

Hlučín bez jezera, ten před zatopením kraj,
popsat už se nepovede.
Kdo v něm vůně louky dýchal, zažil máj,
starou řeku s tátou brodil,
zapomenout nedovede.

Stará Opa už je v snění.
Ta nádherná místa, meandry a voda čistá,
krásná místa k táboření, příležitost k rybaření.
Vůně sena, povodeň, i bouře jež se právě chystá,
neznám v mysli hezčí místa.

Jaké to tu bylo, chladná voda tají.
Jezero je krásné, při západu slunce
zlaté vlnky ku ostrůvku pospíchají,
ale srdce - srdce touží po tom starém,
utopeném kraji.

Vodní hospodářství v místě dnešního jezera se dlouho a citlivě vytvářelo. Důmyslné řešení vycházelo s dlouhodobých poznatků o chování řeky Opavy, o odvodnění luk a co nejlepšího využití bohatství tohoto místa. Vynaložením co možná nejnižších nákladů k realizaci se dosáhlo šetrnosti k přírodě a trvalý užitek. Energetický spád řeky byl dokonale využit k pohonu mlýnů, později i k výrobě elektřiny. Vybudované jezy zároveň umožňovaly odvodnění luk, jejich odkyselení a využití ke dvěma senosečím. Na podzim pak sloužily louky jako pastviny. Jezy umožnily dostatečné napájení rybníků.

Pole, která se v zátopové oblasti zřizovala v době „poručíme větru, dešti,“ byla proti přírodě a užitek z nich byl snad jen prostřednictvím pojišťoven.

Největší pohromou a zánikem vodního hospodářství této oblasti bylo nesmyslné znárodnění a trvalé zastavení provozu Horáčkova mlýna na Rybárně v padesátých letech. Nově opravený dřevěný jez se začal rozpadat jenom proto, že plující kmen odtrhl jedno prkno a nebyl nikdo, kdo by ho zpátky přibil. Stačilo pár hřebíků a sekera, aby byl jez trvale funkční. Voda se škvírou po prknu dostala dovnitř a začala vymílat základy. Další plující kmeny již mohly vniknout do škvíry a začal nenávratný proces likvidace jezu. Před zraky všech a hlavně mlynáře, kterému zaplombovali stroje a opravu jezu nedovolili. Nedovedu si představit, co musel prožívat, když se denně díval, jak pokračuje likvidace díla, které mu jeho předkové přenechali a které sloužilo celému kraji. Následovalo vyschnutí Poštovního rybníka a rybníka U žáby. V další fázi přestalo fungovat odvodnění luk, došlo k jejich zakyselení a omezení sklizně sena traktory. Množství vody v náhonu Hlučínského mlýna se snížilo a nestačilo k pohonu turbíny. Tuto ekologickou katastrofu kraje způsobili bezpracně, prostým zákazem dvě osoby. Přijeli Tatraplánem, v kožených kabátech, jak vyprávěl mlynář a jediným rozhodnutím zničili výsledek práce celých generací.

Plánovaná příprava na následné vytěžení (vyrabování?) štěrku a vytvoření jezera to snad nebyla. Začaly se zde totiž zakládat nová pole, včetně meliorace. Pamatuji, jak stroj ukládal do země drenážní trubky a za ním už se těžil štěrk i s trubkami.

Rekreační a sportovní využití původní Opavice.

Pro sjezdy vodáků na kánoích se řeka využívá i dnes, ale ty nejkrásnější místa, meandry, peřeje, romantická zákoutí a jez u mlýna na Rybárně, jsou nenávratně pryč. Nevhodně řešené nové jezy vzbuzují místo romantiky děs a ukončily již životy mnoha vodáků. Meandry nahradilo nevzhledné koryto, které velké povodni nejen nezabránilo, ale situaci ještě zhoršilo. Nechápu, proč toto koryto, obrovskou jizvu v krajině, nedovolí správa řeky zarůst stromy, když ho velká voda obchází.

Sjel jsem na kánoi již hodně řek u nás i v zahraničí, byly krásné, ale popíši tu nejkrásnější vodní cestu, co jsem poznal. Měla délku 7 kilometrů a začínala i končila na stejném místě, jen o 4m níže. Odpadly tudíž veškeré problémy s transportem lodí. Samozřejmě byla uprostřed trampská, vodácká hospoda. A kde to bylo? V Hlučíně přece. Začátek i konec vodní cesty byl mezi náhonem Hlučínského mlýna a starým mostem přes Opavici. Plout proti mírnému proudu náhonu bylo hračkou a vzhledem k malé šířce náhonu a blízkosti břehů se jízda zdála velmi rychlá. Koruny neprořezávaných stromů se nad hladinou často dotýkaly a tvořily klenby a zelené tunely za jakými se dnes cestuje do Asie a Ameriky. Loď se musela občas protáhnout přes padlý strom, stejně jako přes stavidla přepadu vody u splavu. Vodní cesta pokračovala neporušenou přírodou až ke stavidlům pro regulaci množství vody z Opavice do náhonu. Zde bylo, při nízkém stavu vody, možné loď protáhnout pod stavidlem a dostat se na řeku Opavici. Cesta pokračovala proti proudu až k trampské hospodě U Malurů v Jilešovicích, kde otevírací doba byla dlouhá, pivo jako křen a zvuk kytár často zněl. Po malém občerstvení již cesta pokračovala po proudu, kolem vzorně udržované Mučkove luky, ohraničené statnými topoly, k hlavní atrakci, - jezu u Rybárny, s následným vykoupáním na nejkrásnějším místě Opavice. Následoval meandr U Libuše, kde se zprava, vrbovím zarostlou strouhou plnou ryb, vracela voda z turbíny a proti proudu se tu dalo dostat až do mlýnského dvora. Nad hlavou dubové koryto, kterým tekla voda pro Děhylovský rybník. V meandru u wigwamu, s malým ostrůvkem a peřejemi se dalo přebrodit na velký Sluneční ostrov, tvořený Opavicí a ramenem struhy. Ideální místo k táboření a stavbě rákosových wigwamů. Proplulo se kolem, v křoví ukryté Vakiho budy až ke splavu, kde přepadala voda ze struhy do Opavice (malá Niagara) a dále k Inzli, nejnavštěvovanějšímu místu ke koupání. Pak už následoval závěrečný úsek kolem místa zvaného U dubu, zde bylo v úseku 100m všude po pás vody, ideální místo k výuce plavání. U ruly, před vyústěním kanalizace se loď vytáhla a naložila na vozík.

Mimo známých českých řek jsem se plavil po řece Cura carao i Orinoku, po nepálské Trisuli a Bagmáti, po Nilu i Mekongu, horské řece v thajské džungli i po finských řekách u polárního kruhu, ale zatopený okruh řeky Opavice mě očaroval nejvíce.