Články:

Můj táta byl rus
Cimrman na Prajzské?
Svatý obrázek
Bezdomovec
Nepálské kamínky

Můj táta byl Rus

Do Hlučína se přistěhoval a svým jménem Timčuk byl bez ptaní zařazen jako Rus. Ve skutečnosti se narodil v Polsku a byl Polák. Poláky ale neměl rád, aniž věděl proč. Naučily ho tomu rodiče, kteří se považovali za ukrajinské rolníky žijící v Polsku. Hned začátkem vojny musel jako Polák narukovat do války proti Hitlerovi. V boji roty pěšáků proti deseti německým tankům jako jediný přežil, byl zajat a pracovně nasazen do Německa - Oldřišova na Hlučínsku. Pracoval u selky jako kočí a na statku se seznámil s Elisabeth Kotshi. Později mu bylo za dobrou práci slíbeno německé občanství. Po příchodu Rudé armády byl Rusy vyslýchán a zbit. Stalinovým přesunem hranic se z něho totiž stal Rus, který se nechal zajat Němci. Tím se dopustil vlastizrady proti Sovětskému svazu. Měl se vrátit domů, ( k potrestání?) nyní již do Ruska, na Ukrajinu. Tušil co ho tam čeká - v lepším případě vystěhování na Sibiř. Přihlásil se proto v Ostravě na šachtu a požádal úřady o sňatek se zmíněnou Elisabeth. Po svatbě dostal české občanství, pro kolegy a známé však zůstal Rusem. Celý život toužil po tom, aby se mohl podívat domů, na stárnoucí rodiče, na rodný dům a svá pole v horské vesničce Golovi v Ivanofrankovské oblasti. Ale kam vlastně? Do Ruska, totiž na Ukrajinu, dříve Polska nebo Sovětského svazu? Věděl, že je to pro něho velmi nebezpečné, proto návštěvu pořád odkládal a podmiňoval ji tím, že sebou vezme své děti a manželku. Ty však vízum nikdy nedostaly. Jak stárnul, začal se cesty domů bát, obával se, že by mu nad hrobem svých rodičů prasklo srdce. Ve stáří se svěřil, že je vlastně Hucul, neboť pocházel z toho etnika. Na šachtě v Ostravě mu říkali „Prajzáku“, protože bydlel v Hlučíně.

Zemřel, aniž by se podíval domů jako:
Polák, Ukrajinec, Rus, Němec, Čech, Hucul a Prajzák.

dcera Marie

Cimrman na Prajzské?

K zajímavému nálezu došlo ve vesnici Čilá. Ve starém pytli tam byly nalezeny brusle spolu s několika novinovými výstřižky, které dokládají pobyt Járy Cimrmana na Hlučínsku.

Ano, je to tak, slavný Jára Cimrman pobýval přesně od 10. do 20. ledna, někdy mezi léty 1920 až 1929 na Prajzské! Poslední číslo letopočtu zchátralých novin je bohužel nečitelné.

Tato skutečnost již byla potvrzena některými cimrmanology, kteří pomocí vylučovací metody vyloučili, že by se tento slavný vynálezce, všeuměl a učitel, osobně nezúčastnil znovupřipojení Hlučínska k českým zemím. Svým vlasteneckým projevem v české řeči o připojení tak vzdáleného venkova, nezískal téměř žádné posluchače. Rozhodl se proto, jak citují novinové výstřižky, vlastenecké projevy podpořit exhibičním vystoupením na zamrzlé Hlučínské štěrkovně.

Z článku rozpadajících se novin je zřejmé, že zde předváděl svůj, na tehdejší dobu v českých zemích pozoruhodný vynález. Brusle, které bylo možno pomocí tzv. kurble (spisovné prajzské slovo) připevnit na jakoukoliv obuv. Často ani nešlo o obuv, ale jen o nějaký cár pytloviny, ovinutý na bosé chodidlo, bez jakékoliv zoly. Jedny brusle tak mohli využívat všichni rodinní příslušníci.

Fotografie cimrmankurblovek skvěle potvrzuje domněnku, že Cimrman byl nevelkého vzrůstu. Boty jsou již na první pohled malé. (čtenář nechť si povšimne odtržené zoly)

S tímto vynálezem však Jára na Prajzské neuspěl. Zdejší, široce rozvětvené rodiny, udržující rodinnou soudržnost, již našly vlastní řešení na každoročně se měnící velikost nohou dorůstající mládeže.

Byl to systém, na Prajzské zvaný auz cvajte fýse - z druhé nohy. S pruskou pečlivostí vypracovaná metoda, kdy se pomocí dřevěné měrky a často složité výměny mezi rodinnými příslušníky, dostaly pevně našroubované brusle se správnou velikostí bot, ke správným rodinným příslušníkům. (Nové brusle většinou dodával nějaký onkel z Rajchu.)

Tento postupně výměnný systém byl pak zaveden i ve Spojených státech a po mnoha letech se dostal oklikou i do českých zemí pod názvem seknd hend - z druhé ruky. V českých zemích pak tento systém postupně zdomácněl pod názvem sekáč. Na Prajzské se však tento nesprávný název nepoužívá, neboť i malé dítě na Prajzské ví, že sekáč je zkomolenina důležitého zednického náčiní – štemajzlu.

Přestože tyto Cimrmanem předváděné brusle, spisovně cimrmankurblovky, na Prajzské příliš neoslnily ( trhaly zoly například ), měly i některé výhody. Byl to v prvé řadě rozběh po gvintech a pak zatáčka vlevo nebo vpravo, bržděním levým nebo pravým gvintem. Tato technika jízdy byla pravděpodobně tajně zkoušena i v minulé hokejové sezóně při zápase našich proti našim. ( ČR – NSR )

Pozorný čtenář se již jistě nemůže dočkat, jak jsem se k tomuto pozoruhodnému objevu cimrmankurblovek dostal. Hned dopředu prozradím, že za pozoruhodných okolností.

Celý příběh, počínaje nalezením dotyčného pytle na půdě, mi u piva prozradil můj přítel, cestovatel O.Chmela. Po dalších pivech se svěřil, že v roce 2003 podnikl výzkumnou cestu, za účelem vyzkoušení pravosti nalezených bruslí.

Odjel z Čilé do Chile, kde chtěl na místě prověřit, zda mohl Jára Cimrman, pobývající také určitou dobu v Chile ( mimo jiné tam vynalezl samorost ), na dotyčných bruslích překonat Magallensův průliv a dostat se tak suchou nohou na Ohňovou zemi.

Pokus o překonání průlivu se mu zdařil jenom částečně. Termín k překonání Magallnsového průlivu totiž určil již mnohokrát osvědčenou vylučovací metodou. Vyloučil všechny měsíce, kdy je jeho přítomnost na vlastní bramborové farmě nezbytná a zůstal mu leden - brambory leží v pivnici a na poli by měl být sníh.

Magallensová úžina je v této době bohužel rozmrzlá, na rozdíl od Hlučínské štěrkovny, která je tou dobou často nezamrzlá. Tento poznatek je však dílčím úspěchem pokusu, neboť leden tak lze z dalších pokusů zcela vyloučit.

O. Chmela si pak ještě postěžoval, že kvůli dodržování agrotechnických lhůt na farmě, může pokus zopakovat zase pouze v lednu. Požádal mne, jestli bych na Prajzské nenašel nějakého schopného bruslaře, ochotného pokus zopakovat v jiném měsíci než v lednu. Brusle mu půjčí. Je dokonce ochoten tyto slavné brusle zapůjčit i Hlučínskému muzeu, pokud by se pro ně našlo důstojné místo k zavěšení a ponechat je k dispozici nějakému trénovanému bruslaři z Prajzské, ochotnému pokus zopakovat.

Trénovaní zájemci s nohou menšího vzrůstu se mohou hlásit v redakci.

Prajzulka s šestkama

Vážený pane O.Chmelo,

jsem z Prajzské a mám šestky. Chtěla bych pokračovat ve Vámi započatém díle na prokázání pravosti Cimrmanových bruslí a pokusit se stejně jako Vy a pan Cimrman před léty, překonat na dotyčných Cimrmankurblovkách Magallensův průliv. Z přiložené fotografie odhaduji, že boty s bruslemi mají velkost č. 6 a že mi budou akorát.

Chci navázat na Vámi vyloučenou možnost uskutečnit úspěšně úspěšný pokus v lednu, proto zkusím únor, ať je zachována postoupnost k dalším možným pokusům.

Chtěla bych Vás však, pane O. Chmelo, požádat o několik rad a zkušeností, které jste jistě získal při Vašem lednovém pokusu.

Například bych chtěla vědět, jak je průliv hluboký.
Jestli led v průlivu driftuje a jakým směrem?
Jak hustá je v průplavu lodní doprava směrem z Atlantiku do Pacifiku a naopak?
Jak hustá bývá mlha v průlivu?
Jak hustě tam jsou stánky s občerstvením, jaké jsou stravovací možnosti a jaké se v průplavu čepuje pivo?
Bývá v průplavu zima? V rámci přípravy a otužování bych si mohla zaplatit letní pobyt v Lednici na Moravě. V minulosti jsem také pracovala v lednici masokombinátu Martinov.

K Vámi nabízeným, Vaším, Cimrmanovým bruslím, bych potřebovala půjčit i utahovací kurble, a to na pravou i levou brusli.

Nemohu opomenout to nejdůležitější, potřebovala bych vědět co tam letí.

Neumím se totiž rozhodnout, zda si vzít baret nebo šátek.

Velmi by mne zajímalo, jestli jste mněl v průlivu problémy s větry, byly pravidelné? Předpokládám že silné a pravidelné větry zkrátí dobu potřebnou k překonání průlivu.

Prajzulka s šestkama.

Svatý obrázek

Ti, kteří jezdí autobusem č. 34, ho znají. Visí na statném dubu u cesty vpravo, kousek před hřbitovem Březiny. Hned vedle stojí malý, hodně starý dubový kříž. Obrázek i kříž bývají ozdobeny květinami, v létě často natrhanými z meze přilehlého pole, nebo z okolních zahrádek. Nejkrásnější kytička tu bývá, když kvetou kopretiny, chrpy a vlčí máky.

Kdo tady chvíli postál, toho pravděpodobně ovanulo zvláštní kouzlo a příjemný pocit, který bývá na významných, nebo posvátných místech. Podle mne vzniká takový pocit v místech, která jsou po generace navštěvována pokornými a věřícími lidmi. Možná, že na takovém místě každý dobrý člověk zanechá nepatrnou část svého nehmotného Já, které se po generace sčítá a vytváří ten zvláštní, nepopsatelný pocit, který citliví lidé vnímají.

Jak dlouho se již kouzlo tohoto místa vytváří, mne napadlo teprve nedávno a hned jsem si přál tuto záhadu vyřešit. Jako první se vynořila myšlenka změřit průměr dubu s obrázkem a spočítat letokruhy na podobném dubovém pařezu, což nebyl problém – zjistil jsem, že dub má přibližně 80 let. To je velmi málo informací, proto jsem začal pátrat po nějakém pamětníkovi, který místo zná. Podařilo se! Našel jsem člověka, který vyměňuje kytičky a příběh obrázku zná z vyprávění dědů, když byl ještě malým klukem.

Za starých časů nebyly cesty, které jsou dnes. Chodilo se hlavně pěšky a jediná cesta z Hlučína do Bobrovníků vedla kolem starého mlýna, který byl vpravo od malého rybníka na Jasénkách a pokračovala úvozem přes Malánky k Bobrovníkům. Hlavní cesta do Ostravy vedla přes Vrablovec a Petřkovice, jiné cesty nebylo. V prostoru mezi těmito cestami byla sice skromná políčka, ale převážně husté a hluboké jedlo-bukové lesy.

Mlýn na Jasénkách si ještě sám dovedu vybavit, zavedla nás tam v první třídě paní učitelka Pavlíčková. Bylo to na školní vycházce v roce 1953. Vraceli jsme se zpět s mateřídouškou nasbíranou kousek dál, v úvozu staré cesty. (Pořád tam roste a voní stejně jako tehdy, před léty.) Dřevěným náhonem pod cestou se přiváděla voda z rybníka k mlýnskému kolu, které v té době už ale neexistovalo. K pohonu mlýna se používal velký pístový motor na plyn z uhlí. K mlýnu a k hospodářským stavením patřila i velká stodola, která s ostatními budovami a chlévy vytvářela dvůr, po kterém běhalo mnoho slepic, kachen i husí. V chlévě byly koně, krávy, ovečky, prostě všechno co k mlýnu a hospodářství patří.

Asi o sto let dříve muselo hospodářství ve mlýně vypadat podobně, jenom byla větší bída, více dětí a větší pracovní shon. Dnes už nikdo nezjistí proč - jestli museli všichni utíkat sklízet seno před blížící se bouří, nebo z nějakého jiného důvodu - ale na dvorku zůstala sama ještě ani ne dvouletá Maruška, dcerka mlynáře. Dříve se děti tak úzkostlivě nehlídaly jako dnes, na prvním místě bylo vždy hospodářství, které muselo všechny uživit. Až po jisté době, když se všichni vrátili z pole a vše bylo uklizeno, se začala hledat Maruška. Přišla noc a Maruška nikde. Utopila se v rybníku? Vzala ji voda, nebo vyšla otevřenými vraty a zatoulala se do lesa? Nebylo jí večer, nebylo jí ráno. Všichni se rozeběhli Marušku hledat, ale vše bylo marné. Volali, hledali, modlili se a plakali, ale ani druhý den ji nenašli. V Hlučíně žil v té době starý a zkušený hajný, který mlynáře i Marušku znal. Neřekl nic, když za ním přišli, vzal pušku, psa a šel hledat. Vždyť kdo jiný znal lépe zdejší kraj s Opavicí a hlubokými lesy.

Až druhý den pozdě večer hajný Marušku našel a přinesl do mlýna. Spala pod stromem v hustém lese, na místě, kde dnes stojí statný dub se svatým obrázkem. Z vděčnosti za nalezení Marušky nechal mlynář postavit na tom místě kříž. Čas od času obnovovaný kříž tam stojí dodnes, jako připomínka události, která už málem vešla v zapomnění.

(Podle vyprávění pana Bruna Balarina napsal Jiří Sonnek)

Bezdomovec

Již tři týdny trvají kruté mrazy. Na Vánoce ráno mínus patnáct a předpověď počasí zní - další pokles teplot až k mínus třiceti stupňům.

Téměř denně mě vede procházka kolem Vinné hory, přes dřevěnou lávku, až k mostu přes Opavici. Již od léta tady přespává a přebývá - Nějaký Bezdomovec. Něco mne táhne k tomu místu. Zkontrolovat, jestli je ještě tady, podívat se do zmuchlaných dek a bídného spacáku, jestli přežil další mrazivou noc.

Štědrý den. To již musí být bezdomovec jistě někde v teple, ale pro jistotu nabírám do zavařovačky hrachovou polévku, beru vánočku, pár kousků cukroví a láhev s trochou kořalky.

„Spíš?“ „Ne, nespím, ale musím zůstat vleže zabalený, začínají mi namrzat nohy, tak si šetřím teplo. Spát celý den se nedá. Někdy si čtu, ale chybí mi světlo, dny jsou teď tak krátké a noci, když nemohu spát, zase hrozně dlouhé.“

Za všechno moc děkuji. Co bych ještě potřeboval? Někde si najít práci a už aby bylo jaro.

Tak - šťastné a veselé svátky a dobrou noc. Odcházím a přemýšlím, co by se pro bezdomovce ještě dalo udělat. Na policií jsem neuspěl, byli ho sice zkontrolovat, ale je svéprávný a může si dělat co chce, nikomu neškodí a navíc - most je již 300 m za hranicí jejich regionu.

V dalších dnech teplota klesá pod mínus 27 stupňů celsia a vítr, ten je pod mostem stále. Zkouším Charitu. Jsou vstřícní, nakrmí ho, okoupal se a ohřál, ale k večeru odešel domů – pod most. Zadržet ho nemohli a správně by měl ještě zaplatit 34 korun, poplatek za každý den, který by strávil v charitě. Je to málo, ale tomu kdo nemá nic, nezbývá než odejít.

Zemětřesení na Haiti! Organizují se sbírky, posílají esemesky, v televizi se nemluví o ničem jiném, než o pomoci Haiti. Váhám, zda tam poslat taky peníze, ale - dostanou se opravdu těm nejpotřebnějším?

Nápad přichází v restauraci U Čochtana. Snažím si představit, co asi prožívá bezdomovec, když lidé přicházejí k mostu a házejí labutím do vody drahocenný chléb. U personálu zřizuji konto s vkladem 1000 Kč, ze kterého může bezdomovec kupovat denně jedno teplé jídlo a jeden nápoj.

„Funguje to, chodí sem,“ potvrzuje personál.

Co by se pro toho chlapa ještě dalo udělat? Mrazy se ráno pořád drží okolo dvacítky. Rozhovor zachytí mladý pár, který zřizuje domov s pečovatelskou službou. Když ho vezmeme do péče, roznese se to v okolí a za pár dnů se k nám nastěhují bezdomovci se širokého okolí, to si nemůžeme dovolit. Ale když se to vezme z druhé strany, dnes v noci má být mínus dvacet pět, to nemusí přežít. „Zkusíme to!“ Potřebujeme přece odházet další sněhovou nadílku v areálu.

Zapsal se dobře, práci vykonal bezvadně, dostal najíst a po dlouhé době se vyspal v teple. Zjistilo se, že je zručný, dovede ledacos opravit a dobrý řemeslník se jen tak nenajde. Mladí lidé mu vyřídili ztracené doklady a s těmi si mohl vybrat i své, v bance uložené peníze. Zase byl občan. A ne ledajaký.

Při mé příští návštěvě oblíbené restaurace U Čochtana mne přivítali hospodští - „už vás čekáme, byl tu bezdomovec, čistý a upravený. Donesl vám peníze“ a strkali mi do rukou 1200Kč. Ty dvě stovky navíc jsou prý za tu štědrovečerní hostinu.

Nepálské kamínky

Nepál nezměníte - Nepál změní vás (nepálské přísloví)

Když jsem se přihlásil na svou první cestu do nepálských Himálají, byl jsem upozorněn na nebezpečí, které všem návštěvníkům Nepálu hrozí. Někteří turisté tam totiž onemocní zvláštní, nevyléčitelnou nemocí, která je pak nutí tuto zemi znovu a znovu navštěvovat. Stává se to hlavně nezkušeným cestovatelům, zamilují se totiž nejčastěji do země, která je okouzlí jako první. Zůstanou jí pak celý život věrni.

Nepál je zvláštní, pro nás Evropany země nezvykle jiná, plná kontrastů, otevřená a svobodná. Země bezstarostných lidiček, kteří žijí štěstím z přítomného okamžiku. Země krásy i špíny. Vůně květů a všude pálených voňavých tyčinek se střídají s pachy splašků a výkalů z nedostatečně kryté kanalizace. Zlaté střechy nahoře a dole - nezměrná chudoba, žebráci plazící se v odpadcích a ve špíně po zemi. Vše vedle sebe, promícháno dohromady. Zde radostné budovatelské písně doprovázené bubínkem a kousek dál - najaté plačky hořekují nad hořící hranici s obětí dopravní nehody. Ušmudlané a šťastné děti si hrají hned vedle, v kouři páleného těla. To hoří člověk, který se ještě ráno těšil z nového dne. Vše veřejně na očích, nic se nepředstírá, nic neukrývá, žije se naplno.

Politicky je Nepál v nezáviděníhodné situaci. Toto malé království je sevřené mezi Indií a Tibetem, který je po vojenské invazi Číny samozřejmě plně integrován pod čínskou správu. Na východě hraničí Nepál ještě se Sikkimem, podobným malým královstvím jako Nepál. Nepálské království je trvale pod politickým tlakem Indie a Číny. Vliv těchto velmocí na malou zemičku Nepál, vytvořil mnohaletý vnitřní politický konflikt, kdy o moc soutěží královská monarchie, demokratická parlamentární vláda s převahou komunistů a maoističtí povstalci.

Po letmém seznámení s touto krásnou zemí nás napadá mnoho věcí, které by se tady daly změnit a které nám Evropanům zprvu vadí. Uklidit, zamést, urovnat, seřadit, zatřídit, něco vylepšit a některé věci zakázat. Poradit a pomoci těm chudobným, ale šťastným, život si užívajícím lidem, té krásné zemi. Nedalo by to mnoho práce, něco jako velký úklid a pak pocit ještě větší společné radosti. Srdečně a s radostí by jsme, my Evropané, chtěli pomáhat vylepšit tuto krásnou zemi pro její šťastné obyvatele, pro tisíce turistů, ale i pro nás, co se zde začínáme cítit jako doma.

Za měsíc chápeme, že je to dobré takové, jaké to je. Už nevnímáme špínu, nic neskrýváme, už neusilujeme o nápravu. Vlastně jsme jiní, změnili jsme se, naplnilo se co je v názvu kapitoly a nad čím jsme se předtím usmívali. Nemáme co nabídnout, aby to v součtu hodnot dalo lepší výsledek než jaký je současný stav. Chtěli jsme pomoci těm chudobným, ale šťastným lidem a místo toho jsme ztratili iluze o naší dokonalosti a vlastně vůbec o nějaké zaručené dokonalosti. Vracíme se z Nepálu obdarovaní o poznání, které nás obohatilo a změnilo se i naše myšlení. Pohostinnost Nepálců, radostný optimizmus a chuť do života, ochota pomáhat a porozumět, to jsou vlastnosti, pro které se do Nepálců zamilujete. Rád přiznávám, že Nepál patří k zemím, kam se rád vracím, kde je radost pobývat a odkud se vždy vracím plný energie, šťastný a spokojený.

Zbohatl jsem v Nepálu

Jako chudý příbuzný, nebo hráč skupiny B, jsem si kdysi připadal při porovnávání platů, bohatství a jiných možností lidí západní části Evropy a Ameriky. Jen do mé první návštěvy Nepálu! Pak jsem se našel a zařadil. Teprve v Nepálu, ale později i v Dháce, hlavním městě Bangladéše nebo v Indii, jsem viděl skutečnou bídu, takovou, že jsem se až styděl za své bohatství. Tady jsem pochopil, že patřím k velmi bohaté skupině lidí na zeměkouli. Navíc není skutečné bohatství v majetku a penězích. Člověk si neuvědomí, jakým bohatstvím je například zavedená sociální a zdravotní služba, pokud nevidí na vlastní oči umírat člověka na ulici, mezi svými, mezi lidmi kteří by mu chtěli pomoci, ale nemají k tomu žádné prostředky. V případě, který mám na mysli, byl jedinou pomocí příbuzných odvoz zemřelého ke spálení. V dece, zavěšeného na jízdní kolo. Viděl jsem v lese, v horách s prudkými srázy, sbírat desetiletého hocha jednotlivé spadlé listy se stromů - krmivo pro kozu. Byl slepý a hledal je rukama, pouze podle hmatu.

Mít práci je štěstí a šťastně vypadají i nosiči, kteří si vydělávají přenášením nákladů, kamenů, nebo trámů na stavby domů. Když je pozorujete na horských steskách, s trámy nesenými na zádech, zdá se vám že putují biblickou krajinou jako Ježíš Kristus, nesoucí kříž na Golgotu. Nepálští námezdní nosiči ale nosí takové břemena mnoho dnů, někdy i sto kilometrů daleko. Po křivolakých stezkách, s obrovským převýšením a řídkým vzduchem. Na plat jsem se styděl zeptat, ale většinou jedli jenom jedenkrát denně campu, mouku z upraženého ječmene, smíchanou v misce s vodou a kořením v husté těsto. Jedli přirozeně rukou a přílohu tvořila pouze pálivá paprička. Čaj vařili v kameninovém džbánu, ukrytém pro tyto účely mezi kameny na odpočinkových zastávkách. Týden do kopce, přespávat pod skalními převisy, v případě sněžení se ohřát u ohně a na noc se přikrýt suchým mechem. Odevzdat trámy na příslušné stavbě a hned zpátky, pro další trámy.

Ještě se někomu zdá, že je chudobný, nebo málo placený za svou práci? Nechte se najmout jako štěrkař! Půjčí vám kladivo a z hromady kamenů vyrábíte štěrk požadované velikosti rozbíjením kamenů na menší a menší kousky. Často to dělají ženy se svými dětmi. Kdo si vydělá na kladivo a uplete bambusový košík, může podnikat na vlastní pěst. Kameny v potoku nebo ze skály jsou k dispozici a staveb je dost. Peníze, ale častěji mouku nebo rýži je možno obdržet až na stavbě. Proto se štěrk nosí v koších na zádech i pár kilometrů daleko.

Já jsem velice zbohatl pouze změnou názoru, tím, že jsem našel své místo, hranici od které si myslím, že už nejsem chudobný, ale dostatečně bohatý. Pochopil jsem, že mohu z mého majetku a bohatství hodně ubrat a ještě budu pořád velmi bohatý. Zbohatl jsem jenom tím, že jsem hodně slevil se svých představ a požadavků. Co je vlastně bohatství? Znám bohaté chudáky, co se denně strachují o svůj majetek a viděl jsem šťastné nosiče, jejichž jediným majetkem je provaz, kterým si uvážou náklad na záda. Po celodenní lopotě šťastně usínají pod převisem, s úsměvem a ubalenou cigaretou na rtech. Zítra mají také práci a na večer už se těší, zase bude campa.

Štěstí, obyčejná věc.

Po desetidenním treku s lehkým batohem, v sedle Thorung-la (5 416m n/m), se už z mé mysli vytratilo břemeno bázně a strachu. Nebudeme se muset vracet 200 kilometrů zpátky stejnou cestou, znovu překonávat nebezpečné úseky stezky, dívat se do stejných hlubokých propastí z chatrné lávky a procházet přes větrem rozhoupané lanové mosty vysoko nad divokou řekou plnou balvanů. Znovu prožívat ty nepříjemné pocity, již rádoby vytlačené z mysli. Obávaný, zasněžený průsmyk Thorung-la je naštěstí za námi, nemusíme se vracet! Před námi sestup do tepla a malebných, zelených vesniček. Perspektiva dobrého jídla, návštěvy klášterů a dokonce koupel v termálních pramenech ve vesnici Tatopani. Čeká nás jednodenní odpočinek a relaxace v zahradních hospůdkách, ve stínu vonících pomerančovníků. Krásný a příjemný pocit uvolnění, po překonaném utrpení. V takto příjemném rozpoložení jsem si vzpomněl, že mám za úkol pro jednu zubní ordinaci nafotit hezké, zdravé zuby Nepálců.

Potkávali jsme se celý týden s jedním nosičem, který takové krásně bílé zuby vystavoval při neustálém smíchu a zrovna teď nebyl nablízku. „Nevíte, kde je ten šťastný nosič, co se neustále usmívá?“ „Jaký šťastný nosič, copak my nejsme také šťastní nosiči? A vy, vy snad nejste šťastní?“ Podivovali se. „Vlastně jo, jsme šťastní, že jsme překonali sedlo Thorung-la a půjdeme zase s kopce.“ „A co včera, včera jste nebyli šťastní? Vy nejste pořád šťastní?“ Litovali nás.

Styděli jsme se. Styděli jsme se za to, že si neumíme užít něco, co nic nestojí a je pro všechny hned teď, vždy a všude k dispozici. Nepálští nosiči, často bez školního vzdělání, si toto štěstí plně užívají. My v naší populaci usilujeme o štěstí tak, že dlouho pracujeme a šetříme v domnění, že až budeme mít vše potřebné, budeme šťastni. Odpíráme si přítomné malé štěstí a to velké, které si připravujeme, se pak často ani nedostaví. Odvykli jsme v naší populaci té prosté, přítomné radosti z prožitého okamžiku. Při dlouhém sestupu jsem vzpomínal, kdy jsem byl doma naposled šťastný. Vybavil jsem si jen letmé pocity spokojenosti, většinou spojené se získáním dobré zakázky, nebo s narůstajícím kontem na účtu před zdaněním. Vzpomněl jsem si na jednu situaci, kdy jsem si štěstí užil o něco víc než obvykle, to když jsem byl pochválen za můj, prý velmi dobrý výrobek, který úspěšně plní zadané úkoly v jedné fabrice.

Štěstí je prostá, docela obyčejná věc zdarma, pořád na dosah a všem k dispozici, ale koupit se nedá ani za velké prachy.

Káthmandů, město zlatých střech.

Pobyt v Nepálu začíná přistáním na královském letišti Tribhuvan v Káthmandů. Žádné cavyky, vyplnit letáček, zaplatit 30 dolarů za vízum a vstup je zajištěn. „Nemáš fotku?“ - nevadí, i tak je těch tvých 30 dolarů dobrých. Jistý problém nastává na parkovišti před letištěm, jde totiž o to, jak se ubránit nabídkám taxikářů. Kvůli 5 dolarům za odvoz do čtvrti Thamel, centra pro turisty, se dovedou i poprat. Naštěstí je přítomno dost ochotných policajtů, co se nestydí klackem sjednat pořádek. Nejlepším řešením je rychle nabídnout některému z taxikářů za odvoz 3 dolary, i tak se o vás poperou, ale už patříte někomu a pro zbytek jste ztracen. Ve čtvrti Thamel je třeba dát pozor při výběru ubytování. Z důvodu plechových rolet všech obchodů je vhodné se ubytovat v nějaké zastrčené uličce se zahrádkou, ne na prodejní ulici. Plechové rolety jsou totiž široké přes celý krámek a jistě si dovedete představit ten každodenní rachot, ranní i večerní koncert podobný tropické bouři.

Prohlídku památek a pozlacených střech obvykle předchází divadelní hra o předem neznámém počtu jednání. Jde o vyřízení nezbytných formalit, treking permitů, objednání jízdenek a eliminování počtu vnucovaných nosičů a průvodců v kterékoli z mnoha cestovních kanceláří. Hned v úvodu, před začátkem vyřizování, je vhodné si trochu zalhat. Na pozdrav spojený s otázkou, jestli jste již byli v Nepálu, je nutné odpovědět – ano, jés! Dá se tím předejít zbytečně dramatickým dějstvím, připraveným pro nezkušené zelenáče a v ušetřeném čase vypít nabídnutý čaj. Po první cenové nabídce je slušné poděkovat a odcházet s tím, že již máte nabídku u dvou cestovních kanceláří za poloviční cenu. S ochotu vás včas vtáhnout zpátky a nabídnou rozumnou cenu. Tato tahanice se často několikrát opakuje, ale nakonec budou všichni spokojení a smlouva bude jistě dodržena. Takto ušetřené peníze je pak vhodné utratit někde v horách, kde jsou lidem potřebnější. Mentalita Nepálců při vyjednávání je úplně jiná. Zatímco u nás nejdříve není možné nic, nakonec se všechno nějak zařídí. V Nepálu je zprvu možné vše, teprve později přibývají problémy, většinou spojené s úmyslem získat nějaké peníze navíc.

Užijte si zlatých střech, památek, lidiček, všudypřítomného prachu a smogu i způsobu života, který u nás nebyl ani ve středověku, stojí to za to. Nestyďte se po vzoru Japonců pořídit protiprachovou masku na obličej a až pak se vydejte do obchodních uliček. Uzounké uličky zcela vyplňují nesčetné krámky, obchůdky, cestovní kanceláře, jídelny a restaurace. Mezi tím se za neustálého troubení, zvonění a volání proplétají auta, motorky, rikše, nosiči, posvátné krávy, muly, osli a hlavně - turisté ze všech koutů světa. Nejrozmanitější zboží, včetně harampádí, zaručené Aladinové lampy a podobné veteše se každé ráno stěhuje do ulic. Zboží je umístěno někdy tak rafinovaně, že ani nepostřehnete, jak vás tento systém vystavovaného zboží a zavěšených koberců zavede přímo do krámku. Zde již na vás čekají, teď nevím, jestli rafinovaní a mazaní obchodníci, nebo jenom mazaní podvodníci. Nemusíte mít v úmyslu cokoliv koupit, stačí hned nevyběhnout ven, zavadit pohledem o prodávajícího nebo odpovědět na pozdrav a jste ztraceni. Jen nemnohému se povede odejít bez nějaké zbytečnosti. Vejít do nějakého orientálního asijského krámku s úmyslem, jen se na zboží podívat a nic nekoupit je dětinská nerozvážnost. Vzít nějakou věc do ruky a odejít bez nákupu považuji za umění, kterému se člověk může naučit až po mnohých zkušenostech. Také vyslovit jakýkoliv cenový návrh znamená neodejít s prázdnou a přijít o část svých peněz. Stalo se mi, že jsem vzal do ruky nějaký náhrdelník, který jsem neměl v úmyslu koupit a v domnění, že odejdu bez náhrdelníku jsem na prodavačův cenový návrh vyslovil cenu desetkrát nižší. Chodil pak za mnou celé odpoledne až do setmění a ráno už na mne čekal před hotelem. Zaplatil jsem mu vyslovenou cenu, jinak bych se ho nezbavil.

V samém centru toho mumraje je náměstí Durbar square, místo starých a ještě starších architektonických skvostů, pagod, soch, mezi tím nespočetné množství obchodů,obchůdků a trhovců. Stojí za to vylézt a usednout na pyramidální pagodu a jen tak pozorovat hemžení lidí, mnichů, sadhů, ale i volně se pohybující posvátné krávy a mohutné býky. Prohlížet zlaté střechy, sochy lvů, vyřezávané ornamenty štítů a průčelí. Dotknout se velké sochy Garudy, okřídleného ochránce slabých v podobě anděla a pravděpodobně i vzoru hollywoodského Beattmena. Pozorovat svaté muže a poslouchat nesčetné troubení, zvonění, šum a pleskot křídel stovek, možná i tisíců holubů. Sedí tady desítky turistů z celého světa a je stejně příjemné poklábosit s někým z opačné strany zeměkoule pro nás, jako pro dotyčnou osobu. Svět je najednou malý, na stupních pagody spolu diskutují lidé ze všech konců světa a vytvářejí tak spolu jednu velkou rodinu . Viděl jsem tady podnikat s penězi jednu malou, asi osmiletou holčičku. Pozdravila s otázkou „odkud jsi?“ a požádala o pár drobných. Ty pak nabízela k výměně zájemcům, kteří mohli sedět hned vedle vás a daná měna se jim zdála dost exotická. Uměla dobře počítat a rychle se učila všem přítomným jazykům. Výměny uskutečňovala vždy s malým ziskem pro sebe. Tato malá finanční podnikatelka vydělávala pětkrát víc než zdatný nosič na treku a ještě stačila navštěvovat školu.

Mount Everest - Ču-mu-lungma - Ságármatha - Bohyně matka země

Užijte si klasickou trekovou cestu k Everestu z poslední autobusové zastávky vesnice Jiri na Kalapatar. Projdete malebnými vesničkami a za šest dnů poznáte a prožijete idylický, nerušený vesnický život. Dovolím si tvrdit, že je to možná to nejhezčí z celého Nepálu, hned po výstupu na samotný vrchol Everestu. Má to sice malou chybičku, může se stát, že vás cestou zkasírují maoisté, ale nejsou příliš drazí. Co vyberou, to ušetříte na cenách noclehů a jídla, kvůli přítomnosti maoistů v dané oblasti jsou totiž ceny nižší. Je to zajímavé, maoisté nejdříve naslibují vesničanům blahobyt, každý prý dostane domek se zahrádkou, dvě kravky a nějaké peníze, které hodlají vzít bohatým hoteliérům v Káthmandů. Začnou vybírat - vlastně vydírat peníze od turistů na stezkách. Z toho důvodu ale ubude turistů od kterých mohou vesničané získat nějaké peníze a konkurenční prostředí je pak přinutí snížit své ceny. Vybrané peníze poslouží maoistům například k nákupu dynamitu, kterým vyhodí do vzduchu školy, které navštěvovali děti vesničanů. Výsledek je pro vesničany katastrofální, přesto si někteří myslí, že komunismus musí být něco nádherného a s maoisty často sympatizují. Nějakým Čechům se prý povedlo maoistům nezaplatit. Vysvětlili jim, že u nás jsme už komunismus měli a místo peněz jim zazpívali Internacionálu. Setkal jsem se s jedním, evropsky vyhlížejícím maoistou a jeho čtyřčlenným ozbrojeným komandem na stezce do Namče-bazar a o týden později i poblíž BC Anapůrna. Místo pozdravu se dost nevybíravě ptal, odkud jsem a po odpovědi „z Česka,“ okamžitě přešel z angličtiny do ruštiny, prý jsem se rusky musel učit ve škole. Měl pravdu, ale od té doby nechápu, proč se jim říká maoisté, když mluví výborně rusky, nosí perziánové papachy s rudou hvězdou na čele a na rudých praporech mají stejné nářadí jako Rusové.

Jak takový trek, nebo cesta k Everestu, chcete-li, vypadá? Pokud si zaplatíte nosiče (stačí jeden pro dva lidi), nesete si jen lehounký batůžek se spacím pytlem, fotoaparát, větrovku a deštník proti náhodnému dešti a prudkému slunci. V malé kapsičce zavěšené na krku, ukryté pod trikem, peníze, kreditní kartu a nezbytné doklady. Denně se urazí po horské stezce asi 15 až 20 kilometrů, ale je na to 14 hodin času, žádný spěch. Odpočinek je možný všude, ale nejpříjemnější je v místních lodžiích, malých hospůdkách, předzásobených pitím i potravinami a s možností noclehu pro pár lidí. Nabídka takových služeb mnohonásobně převyšuje poptávku, proto jsou ceny nízké. Lodžie jsou v krásných místech s hezkou vyhlídkou a je jich hodně, za jediný den jich minete určitě více než deset, proto musíte vybírat. Mohlo by se vám totiž přihodit, že v každé vypijete celkem levné pivo a budete mít problém dojít do plánované cílové vesnice. Mít vlastního nosiče přináší nejen výhodu nelopotit se s patnáctikilovým rancem, ale jelikož zná trasu a mnozí místní lidé jsou jeho příbuzní a známí, vybere vždy to nejlepší z daných možností. Vynese zavazadlo do vašeho pokoje a pokud ho již nepotřebujete, zabaví se sám se svými přáteli. Přesto bude hlídat vaší pohodu a bezpečnost. Rád vám ale poslouží i s výběrem jídla, dohodne ceny a při odchodu zaplatí z vašich peněz útratu. Sám má většinou nocleh a jídlo zdarma za to, že přivedl hosty. Strava na treku? Žádný problém, většinou jí je dost, je levná a má složení, jaké by doporučil každý dietolog. Rýže, nudle, brambory, čapáty a je možno také objednat campu. Je to mouka z upraženého ječmene, která se dá konzumovat na mnoho způsobů. Nejjednodušší příprava je nasypat dvě lžíce do čaje a zamíchat s cukrem, nebo se solí. Pak je možno z campy a trochy vody uhníst v dlani těsto a přidat do něho co komu chutná, hodí se sůl, pepř, pálivá paprika, cukr, jakékoliv koření, zkrátka co hrdlo ráčí. Nejchutnější bude asi zamíchaná s česnekem a horkou vodou, neboť tak hlučně a s takovou chutí vysrkat misku této dobroty jedním nosičem v Langtangu, jsem již nikdy neviděl. Samozřejmě, že k takovému pochutnání musí být patřičný hlad, což je věc, kterou si už jen málokdo umí vybavit. Jsou ale i jiné možnosti stravování, například ukázat na některou z pobíhajících slepic na dvorku a počkat si na polévku. Byl jsem při tom, když se nějaká parta pokoušela koupit živého jaka. Chtěli se najíst masa a pohostit i vesničany. Tvrdě narazili. Cenu jaka netvoří maso, ale to, že svou prací živí celou rodinu, vysvětlovali vesničané. Bylo by to prý podobné jako zabít traktor. Jíst maso z krávy, kterých je všude dost, by bylo tím největším hříchem, něco jako zabít babičku a pak pojídat její maso. Hinduisté, ale i buddhisté věří v reinkarnaci a kráva je nejbližší možný stupeň převtělení. Reinkarnace probíhá podle zásluh v současném i předchozím životě. Nedobré zásluhy vedou k horšímu postavení v následujícím životě, přes krávu, psa až třeba k mouše, proto ani tu není možno zabít. Dobré zásluhy vedou k lepšímu postavení. Například - dobrý automechanik s dobrými zásluhami by se mohl narodit v příštím životě jako majitel autodílny a takto by mohl pokračovat pořád výš, až k nirváně.

Výjimku v pojídání masa tvoří vodní buvol, jehož maso se jíst může. Toto nenáročné a klidné zvíře požírá tu nejbídnější stravu, zbytky stébel na poli konzumuje i s kořeny, žere listí, větve stromů, ale i na smetiště odhozené kartony a nejrůznější obaly. Moc masa na něm není, ale vytváří užitečné lejno, kterým je možno topit, nebo ho použít jako hnojivo do vyčerpané půdy. Hlavně tím je užitečný. Tato zvířata s velkými rohy se vyhánějí na pastvu, kde se bez dozoru volně potulují. Není nutno se jich bát, až na jednu výjimku. Pokud má samice mládě, které je vždy poblíž matky, nesmíte se ho dotknout, natož mládě přátelsky poplácat. Takový případ jsem pozoroval z povzdálí, když si moje žena jedno telátko pohladila. V příštím okamžiku jsem již viděl buvolí krávu s rohy u země a metr před ní moji ženu, jak se snaží překonat rekord v běhu na 60 m překážek. Závod skončil šťastně, manželka doběhla do blízkého pekařství, kde přeskočila pult a ukryla se pod ním. Buvolí krávu pak z obchodu dostal pekař klackem a mou ženu z pod pultu ujištěním, že na ni buvolí kráva venku opravdu nečeká.

V jednom nedělním odpoledni na treku jsme zatoužili po kávě s koláčem, na jídelním lístku v linkovaném školním sešitě bylo propiskou napsáno - jablečný závin (samozřejmě anglicky). Na dotaz, „ jak dlouho bude trvat příprava?“ jsme byli obdarování krásným úsměvem didi (titul paní domu), která okamžitě, s radostí a bez nejmenšího zaváhání zadělala těsto. Podíval jsem se pro jistotu na hodinky a po místu, kde bych se mohl natáhnout. Tvůrčí koncert, provázený neustálým úsměvem zmíněné didi, mi ale nedovolil usnout. Hrníček teplé vody vlitý do mouky v rozvázaném pytli byl základ pro uhnětení těsta. Hnětení a překládaní už probíhalo v ruce. Na dvě placky pak didi nasypala sušené jablka, které nabrala mezi prsty a na okamžik ponořila do již připravené sladké vody. Placky přeložila napůl, zatlačila okraje a položila na již vyhřátou pánev s trochou oleje. Rovnou stranou k sobě vyplnily placky celý pekáč . Přesně za osm minut od dotazu na dobu přípravy jsme měli na stole horkou kávu a vonící jablečný koláč. Chutnalo to znamenitě!

Ještě jedno jídlo je třeba popsat - dhalbhát. To slovo, vzniklé spojením čočky a rýže, znamená pro místní lidi totéž co jídlo, štědrost, nebo hostina. Většina vesničanů jí jenom jedenkrát denně právě tento dhalbát před spaním. Na talíř nebo misku se naloží kopec vařené rýže, zalije se hustou čočkovou polévkou, přidá se pár kousků brambor upečených na plotně a několik druhů pálivých omáček. Jí se pravou rukou, levá je nečistá, tou se utírá, ehm, však víte co. Třemi prsty se nabere trochu rýže, zamíchá se v polévce a lehce namočí v některé z omáček. S jídlem se nespěchá, vždyť je to největší potěšení a jediné bohatství, které je třeba užít. Mám pocit, že si Nepálci na talíři s jednotlivými sousty příjemně hrají. To podstatné na dhalbhátu je, že se najíte úplně dosyta. Didi, tak se říká paní domu, pečlivě sleduje co komu dochází a okamžitě všem doplňuje příslušný komponent. Bude to dělat tak dlouho, dokud se dalšímu nášupu nezačnete usilovně bránit. Chudobní se tímto způsobem nacpou na celý den a hostitelé jsou hrdí, že je nakrmili a vykonali tak dobrý skutek. Mezi tímto jídlem a spánkem si zámožní vesničané a turisté mohou dopřát hrníček, dva nebo i více, horké rakší. Je to podomácku vyráběná lavorovice z nejistých surovin - mouky, rýže, prosa, (výjimečně z jablek) a méně než dvaceti procenty alkoholu. Dá se to vypít teprve když vám dojdou vlastní zásoby preventivní desinfekce.

V některých lodžiích mají někdy, (v Khátmandů, v restauraci Tašideleg však vždy) velice lahodný, mírně opojný nápoj – thombu. Je to zkvašené proso v litrové sklenici, zalité vřelou vodou. Po krátkém vyluhování se horký nápoj nasává ode dna tenkou, na konci zploštělou trubičkou. Jak se postupně vřelá voda dolévá, nápoj slábne stejně jako vy a pomalu vás připraví ke spánku. Je to bohužel tak dobré, že když je proso správně nakvašené, místní chlapi to stačí těm didinám vypít sami. Nepotřebují toho zkonzumovat hodně a stanou se brzy velice roztomilí ke všem ženám. To se ženám pochopitelně líbí a kvas před nimi, na rozdíl od našich žen, neukrývají.

Volba pěšího treku místo letecké přepravy do Lukly, vás také ochrání před ne příliš příjemným zážitkem, přistávacím manévrem malého letadla v Lukle. Po přeletu horského hřebene letadlo musí přibrzdit, aby se propadlo do údolí a pak mohlo šikmým letem vzhůru přistát do svahu letištní dráhy. Výškový rozdíl mezi začátkem a koncem dráhy je více než 30 metrů. Sám jsem to zažil. Letuška před startem rozdala bonbóny a pak mezi prsty žmoulala růženec až do přistání. Při propadnutí letadla neječel jenom pilot a modlící se letuška. Někdy se také stává, že již přistávající letadlo pro silnější vítr nedostane povolení k přistání a musí pak i s dalšími letadly kroužit v sevřeném údolí a čekat dlouhé minuty na povolení k přistání v Lukle, nebo také na příkaz k návratu do Káthmandů. Letadlem ušetříte týden času, ale budete mít větší problémy s aklimatizací. Cesta z Lukly do Namče-bazaru, hlavního města Šerpů, se pak dá udělat za 2 dny. Zde je ale nutná, jedno až dvoudenní aklimatizační zastávka, vhodná k poznání okolí. Čas už se ale i tady dá utratit v místních hernách u automatů, nebo s pivem u kulečníku. Po zotavení a odpočinku cesta pokračuje ke klášteru Teng-bo-čhe.

Teng-bo-čhe

Mezi sněhovými vrcholy, v nádherné a malebné krajině postavený klášter, je nutno navštívit. V odpoledních hodinách se v něm každý den odehrává obřad s recitací manter. Sbor dvaceti mnichů ve věku od šesti do devadesáti let, zde v přítomností bohů, odříkává mantry. Hřmění bubnů a činelů, cinkot zvonků a ryk trub, střídá pokorný šepot společně odříkávané mantry, určené ke smíření a šíření dobra do celého světa i vesmíru. Hluboký zážitek umocňuje tajemné prostředí s překrásným Buddhou, barevná výzdoba, obrazy s buddhistickými výjevy a nepopsatelná akustická atmosféra. Vibrace bubnů rozechvívají těla přítomných turistů, sedících na koberci před mnichy a vytvářejí silný duševní zážitek. Ještě po doznění tohoto nezvyklého a nepředpokládaného koncertu zůstávají někteří citliví jedinci sedět v lotosové pozici se zavřenýma očima a pocitem, že byli v předešlé chvíli v nebi nebo v jiné dimenzi. Viditelně se jim nechce znovu vrátit do skutečné reality.

Jen malá chybička narušuje tuto posvátnou atmosféru. Soustředění mnichů totiž ruší výhled do klínů na zemi sedících dam, ve sportovně přiléhavých, elastických kostýmech. Bylo by možné tento problém vyřešit prostým zákazem vstupu, jak se to obvykle dělá. Místní moudrý Láma je však prozíravější. V době mé návštěvy nechal před klášterem postavit kamennou kapličku, do které hodlá umístit velkoplošnou obrazovku. Pomocí audiovizuální techniky tak umožní turistům sledovat a poslouchat mnichy a zároveň ochrání v odříkání žijící mnichy před neřestnými pohledy.

Ama-dablam

Po tři dny budete cestou k Everestu sledovat tuto nejkrásnější horu, jak ji označilo mnoho slavných horolezců. Ama Dablam, v překladu matčin náhrdelník, má pod vrcholem zavěšený zelenomodý, částečně průsvitný ledovec. Sluneční paprsky ho v odpoledních hodinách prosvětlují jako smaragd a vytvářejí třpytivou hru světel. Jednou za rok se z ledovce utrhne pořádný kus ledu a s ohromným rachotem se zřítí do propasti. Tento opakující se děj, je pro místní Šerpy signálem k zahájení sadby brambor v údolí Khumbu. Výstup na Ama-dablam není vůbec jednoduchý, ba naopak, je označován za jeden z nejtěžších. Dokládá to skutečný příběh, kdy se do této hory, pro její krásu zamiloval jeden americký horolezec. Byl horou tak fascinován, že svou jedinou dceru pojmenoval podle této hory – Amadablam. Od dětství pak malou Amadablam vedl k horolezectví a lásce k horám. V jejích 18 letech ji vzal poprvé do Nepálu. Samozřejmě, že k výstupu na Amadablam. Byli navázání na jedno lano a výstup se jim povedl znamenitě.

Při sestupu se bohužel oba zřítili a již nikdy nebyli nalezeni.

Kalapatar – Černá hora

Na Kalapatar, horu s panoramatickým výhledem na Everest, Lhoce, Thamserku, Nupce, Ama-dablam a mnohé další štíty se dá vystoupat z Namče-bazaru za 6 dnů, ale musí se přidat ještě alespoň dva dny na aklimatizaci. Je to nezbytná doba, kdy tělo zareaguje na nedostatek kyslíku a začne vyrábět větší množství hemoglobinu, potřebného k přenosu tohoto vzácného, pro život nezbytného plynu. Pokračovat v cestě můžete, až když krev začne tělu znovu dodávat potřebné množství kyslíku, ustoupí únava, bolesti hlavy a závratě. Výstup na samotný Kalapatar je třeba zorganizovat tak, aby se stihlo ranní bezmračné počasí. Když ranní slunce ohřeje vzduch, vytvoří se proudění, při kterém teplý vzduch stoupá nahoru a nasává za sebou vlhký, teplý vzduch z údolí. Rosný bod pak při ochlazení vysráží vodu v podobě mraků. Panoramatický výhled s dominantní Ságarmathou, Bohyní matkou země s bílým závojem nad vrcholem, je možný jen ráno. Závoj tvoří vichrem hnané ledové krystalky, prosvětlené sluncem proti temně modré obloze. Barevné tečky hluboko dole pod námi, na ledovci Khumbu - to jsou stany horolezců v základním táboře, pokoušejících se o výstup na nejvyšší horu světa. Pohledem do Jižního sedla, mezi Everest a Lhoce, údajně nejpustějšího místa na světě, již pokračujeme ve virtuální realitě po hřebenové cestě přes Jižní vrchol a Hillaryho výšvih na 8 850 m vysoký, ledovými vichry ubitý, sněhový vrchol světa. Svět leží u nohou - a kolem? Nebetyčné štíty, říše ledu a skal. Kam oko dohlédne, jenom led, sníh a kamení, nekonečné pustiny bez známky života. Úchvatné a úděsné současně. Rozjímání, krátká modlitba, mráz a blížící se mraky. Je třeba se rychle vrátit! Krátký rozběh a skok do propasti vše vyřeší. Pomocí rogalova křídla zpomalíme střemhlavý let a ve virtuální realitě proletíme nad osadami, které jsme procházeli deset dnů : Gorak-Shep, Lobuče, Thughla, Dingboče, Pheriče, Pangboče, Devuče, Tengboče, Khumjung, Namče-bazar a přistáváme na letišti v Lukle.

Cestu zpět do Káthmandů a civilizace je vhodné zkrátit již skutečným letadlem z Lukly, ale pozor, lítá se jen za dobrého počasí a na to se může někdy čekat i týden.

Náboženství a buddhismus v Nepálu

Téměř osmdesát procent obyvatel Nepálu tvoří hinduisté. Jejich velice komplikovanému systému bohů, tvořících trojici : Brahma- stvořitel, Višnu- udržovatel a Šiva-ničitel, se dá jen obtížně porozumět. Většina obřadů, jak jsem je viděl, směřuje k usmíření těch zlých ničitelů, dobří jsou dobří a proto přehlíženi.

Také systém kast se mi jeví poněkud podivný. Při sjíždění divoké řeky Trisuli na raftech - průvodcem a kapitánem raftu byl brahmán z vyšší kasty - jsme museli najmout dva kuchaře. Jeden vařil pro nás patnáct nečistých a druhý, kterého jsme museli samozřejmě také platit (musel být z kasty brahmánů), vařil pouze pro brahmána. Po večeři u ohně, za svitu nesčetných hvězd a hudebního koncertu cikád a řeky Trisuli, jak už to u romantických vodáků bývá, kolovala láhev kořalky. Nečistí pili po lehkém, spíše symbolickém otěru hrdla rukávem přímo z láhve. Brahmánovi pak musel najatý kuchař ze stejné kasty odlít do skleničky tak, aby se od nás neznečistil. Po čtvrtém kolování láhve se tento dvacetiletý brahmán rozpovídal o tom, jak to bude krásné, až bude všude na celém světě komunismus. Nechápal naše vysvětlování, že jeho výrobní prostředek - nedávno koupený raft, pak bude společným majetkem s nejnuznějším žebrákem, narozeným v nejnižší kastě. Nechali jsme ho v jeho sladkém přesvědčení, nechtěl nás slyšet a bylo nemožné mu vzít někým našeptané ideje.

Muslimské muezziny jsem v Nepálu zpívat neslyšel, ale muslimové tu jsou a jsou to zdatní obchodníci. Je lépe se jim vyhnout velkým obloukem a nepokoušet se s nimi sjednávat jakýkoliv obchod. Vždy vás přinutí k nějaké zbytečné koupi, pokusí se vám nevrátit peníze a když na výdaji peněz budete trvat, přiloží vám nějaké zboží, které považují za dostatečně adekvátní k penězům, které mají vydat. Peníze, které se jim dostanou do rukou, již považuji za své a vydobýt je zpátky dovede jen borec, před kterým smeknu. Nakonec si ještě řeknou o pivo nebo cigaretu. „Muslimové přece nepijí alkohol a cigaretu nesmí přiložit k ústům!“ odbýváme je. „ Jess, to je pravda,“ vysvětlují stejně jako Rádio Jerevan, „ale slunce již zašlo, náš nejvyšší nás nemůže vidět a kouříme přes sevřenou dlaň.“ Cigaretu obemknou prsty a kouř nasávají z druhé strany dlaně, pohotově předvádějí, že se cigareta úst nemusí dotknout a příkaz koránu není porušen.

Jen nevelkou skupinu tvoří křesťané, ale katolický kostel jsem zatím v Nepálu neobjevil.

Hlavně v horách je vyznáván buddhismus, který nemá boha, není to náboženství jak si představujeme my, ale učení skutečně žijící osoby, o které je zachováno písemné svědectví celého života - od narození až po smrt. Buddha je mrtev a proto ho není možno o něco žádat nebo prosit. Pomoc hledají buddhisté vždy u sebe. Pokusím se podstatu buddhismu alespoň částečně objasnit.

V podhůří Himálájí, ve vesnici Lumbíní, na jihu dnešního Nepálu, se v pátém století před naším letopočtem narodil chlapec Siddhárta Guatama, který později proslul pod jménem Budha, což znamená probuzený, nebo - ten který pochopil. „A co Budha pochopil, že ho i dnes následuje tolik žáků po celém světě?“ Přes své hmotné zajištění a výchovu, narodil se v přepychu královské rodiny, kolem sebe viděl i spoustu utrpení, nemocí, slz a umírání. Protože se nedokázal s tímto lidským údělem smířit, ve svých devětadvaceti letech všechno opustil a odešel do bezdomoví, hledat způsob, jak lidi před tímto těžkým údělem uchránit. Toužil najít způsob, jak utrpení ze života lidí a svých soukmenovců odstranit. Po dlouhém strádání, marném trýznění těla a hledání pravdy u mnoha myslitelů, sadhů i asketů pochopil, jak lze utrpení čelit. Své poznání zformuloval do čtyř pravd.

- Z tužeb a chtíčů vzniká utrpení.

- Vše co vzniká, také zaniká.

- Odstraněním tužeb a chtíčů utrpení zaniká.

- Lze toho dosáhnout pravou cestou životem.

Nazval ji střední stezkou, která vede k odstranění utrpení. Tato cesta vyžaduje značné úsilí, pokoru, učení a soustředění. Budha ji obrazně přirovnal ke struně. Je-li struna málo napnutá - nezní, přetáhne-li se - praskne.

Budha po svém poznání tuto střední stezku životem praktikoval. Svým příkladným životem a učením ovlivnil milióny lidí na celém světě. Úcta k životu a majetku druhých, poctivost v konání i úmyslech, pokora, láska k pravdě, obětavost veřejným zájmům, soucit a odříkání - to jsou pravé hodnoty, vedoucí k zániku utrpení a ke štěstí.

„Hromadění materiálních statků, nadbytečný konzum a fyzické pohodlí způsobuje zanedbávání vnitřního vývoje, duševní strádání a nakonec i ztrátu motivace k samotnému životu.“ Toto vyslovil 2 500 let po Budhovi o naší moderní civilizaci duchovní vůdce tibetského lidu a všech buddhistů, nositel Nobelovy ceny míru, čtrnáctý Dalajlama Tendzin Gjamccho.

Příběh mnišky Pátáčáry - rozhlasová hra k poučení a přiblížení budhizmu

Učinkují : vypravěč, Pátáčára, milý, otec, mistr

Vypravěč :
Pátáčára byla krásnou dcerou obchodníka v Sávátthí, jehož majetek se odhadoval na čtyři sta miliónů. V době, kdy jí šlo na šestnáctý rok, ji drželi pod dozorem v nejvyšším patře sedmiposchoďového paláce. Ona však přesto měla tajně poměr s jedním se svých sluhů. Nato ji rodiče přislíbili jednomu chlapci z rodu stejné společenské vrstvy a stanovili den svatby. Když se ten den blížil, řekla Pátáčára svému mladému sluhovi...

Pátáčára :
Chtějí mne provdat do jedné zámožné rodiny, a jelikož musím jít i proti své vůli, nebudeš tam moci vstoupit, ani přijdeš-li s dárkem. Máš-li mne rád, hned se mnou uteč jakýmkoliv způsobem!

Milý :
Dobrá, milá. Hned zítra brzy zrána budu stát u městské brány. Když se dostaneš nějakým způsobem ven, přijď tam.

Vypravěč :
Jak řekl, na druhý den stál na ujednaném místě. Rovněž ona si časně zrána oblékla zašpiněné šaty, rozcuchala si vlasy, pomazala tělo červeným pudrem a se džbánem – jako by šla pro vodu – unikla z domu. Šli spolu daleko, až se usadili v jedné malé vesnici. Muž obdělával pole, přinášel dřevo a listí z lesa, žena ve džbánu nosila vodu, vlastníma rukama mlátila rýži, starala se o vaření a jiné práce. Potom otěhotněla. Když se přiblížil den porodu, prosila manžela :

Pátáčára :
Není tu nikoho, kdo by mi pomohl, ale je známo, že rodiče mívají ke svým dětem měkké srdce, vezmi mne k nim domů, abych mohla porodit tam.

Milý :
Co to milá říkáš? Jakmile by mne tvoji rodiče uviděli, dali by mne mučit všemi možnými způsoby. Nemohu tam jít!

Vypravěč :
Znovu a znovu ho prosila, ale marně. Poté co manžel odešel do lesa, zavolala na sousedy :

Pátáčára :
Až se manžel vrátí, neuvidí mne a bude se ptát, kam jsem odešla. Řekněte mu, že do domu své vlastní rodiny.

Vypravěč :
Když se manžel vrátil, zeptal se u sousedů a uslyšel co se stalo. Běžel za ní a když ji zahlédl a dohonil, žádnými možnými způsoby ji nemohl uprosit k návratu. Jak tak došli k jednomu místu, přepadly jí porodní bolesti. Uvolnila si cestu do houštin, ulehla na zem a zmítajíc se v bolestech porodila chlapce.

Pátáčára :
Kvůli čemu bych teď měla jít domů, když důvod pominul, vrátím se s tebou domů, můj muži.

Vypravěč :
Po čase opět otěhotněla. Tak jako před tím, znovu prosila manžela. Jelikož její prosba nebyla splněna, vzala si své dítě na bedra a opět odešla. Když za ní manžel běžel a dohonil ji, nechtěla se ani obrátit. Potom, jak tak šli, strhla se neočekávaně velká bouře. Za neustálého proudu deště byla obloha od blesků jako v jednom plameni a hromobitím jako by se trhala. V této chvíli na ni přišly porodní bolesti.

Pátáčára :
Manželi, porodní bolesti přišly, nemohu to již vydržet, najdi mi chráněné místo před deštěm!

Vypravěč :
Manžel se sekyrou v ruce pobíhal sem a tam, a jakmile uviděl na vrcholku mraveniště rostoucí houští, začal ho osekávat. Nato z mraveniště vylezl hrozný jedovatý had a uštkl ho. Muž okamžitě pocítil žár v celém těle, jako by šlehaly plameny ohně, zmodral a na místě padl. I Pátáčára zakoušela velké bolesti. Vyhlížela muže, ale ten se nevracel. A tak porodila i druhého syna. Obě děti, nemohouce snést bičování větrem a deštěm, křičely z plných plic. Pátáčára přikrčená k zemi vzala obě děti do klína a tiskla je koleny i rukama. Takto prožila noc. Celé tělo ji bolelo a bylo jako bez krve. Když se rozednilo, dala si novorozence, jenž měl barvu jako kus masa na bedra a staršímu podala prst se slovy :

Pátáčára :
Pojď milý, půjdeme domů, otec ti odešel.

Vyprávěč :
A vydala se po cestě, kterou šel manžel. Když ho uviděla na vrcholku mraveniště ležet mrtvého, zmodralého a se ztuhlým tělem, s pláčem a nářkem pokračovala s dětmi dál. Když uviděla řeku Ačiravatí, jejíž voda normálně sahá po kolena, nyní, po celonočním dešti naplněnou až po prsa, nebyla se svým hloupým rozumem schopna se dvěmi dětmi vodu přebrodit. Přemýšlela :

Pátáčára :
Starší děcko nechám na bližším břehu, vezmu druhé dítě a půjdu na protější břeh. Rozprostřu vrstvu větví, nechám je tam ležet a půjdu pro druhé.

Vypravěč :
Tak i učinila. Novorozeně však na protějším břehu nebyla schopna opustit. Vykročila zpátky, ale stále se otáčela a ohlížela. Když došla doprostřed řeky, nějaký orel novorozeného chlapečka spatřil a vrhl se z oblohy dolů, v domnění, že je to kus masa. Když uviděla Pátáčára orla, jak se spouští dolů pro dítě, s oběma rukama nahoře co nejhlasitěji vykřikla :

Pátáčára :
Kšá, kšá!

Vypravěč :
Pro přílišnou dálku však orel neslyšel, chlapce uchopil, vzlétl do povětří a uletěl. Chlapec, stojící na tomto břehu, uviděl matku, jak uprostřed řeky s oběma rukama nahoře ze všech sil vykřikuje. Domníval se, že ho volá, a rychle vstoupil do vody. A tak jejího novorozence odnesl orel, starší dítě odnesla voda. Bědujíc Pátáčára naříkala :

Pátáčara :
Jedno dítě mi odnesl orel, druhé vzala voda, na cestě leží mrtev můj manžel.

Vypravěč :
Když pak nešťastná uviděla jednoho člověka přicházejícího ze Sávátthí, zeptala se ho :

Pátáčára :
Ve městě Sávátthí v obchodní ulici, žije rodina zámožného obchodníka Ráhula, znáš ji otče?

Otec :
Znám dcero, na tu se mne ale neptej.

Pátáčára :
S jinou nemám co činit, jen na tuto se ptám, otče.

Otec :
Dcero, nedáváš mi možnost, abych o tom nemluvil. Vidělas ten déšť dnes po celou noc?

Pátáčára :
Viděla jsem, otče, nikdo jiný než právě já celou noc nemokl a příčinu, proč jsem mokla, řeknu později. Nejdřív řekni co se přihodilo v tom domě obchodníka!

Otec :
Dcero, dnes v noci - obchodníka, jeho ženu i syna, všechny tyto tři lidi zasypal dům, který spadl. Všichni tři jsou spalováni na jedné hranici, ten kouř je odtud vidět, podívej se dcero!

Vypravěč :
Tím okamžikem, nevnímaje padající šat, který na sobě nosila (zármutkem přišla o rozum) a - tak jak se narodila, bloudila s pláčem.

Pátáčára :
Obě děti zemřely, na cestě leží můj mrtvý manžel, otec s matkou a bratrem hoří na jedné hranici.

Vyprávěč :
Když jí lidé uviděli nahou, popadli smetí nebo odpadky a sypali jí je na hlavu, házeli po ní hroudami. Mistr, jenž právě uprostřed svých posluchačů přednášel své učení, uviděl přicházející Pátáčaru. Pochopil, že nikdo jiný než on není schopen této ženě poskytnout pomoc. Zavolal ji a když přišla blíže, řekl jí :

Mistr :
Sestro, získej opět bdělost!

Vyprávěč :
Pátáčára oslovená mistrem opět nabyla bdělosti a současně si uvědomila, že je bez šatů. Když se jí navrátil stud a bázeň, přikrčená si sedla do dřepu. Nato jí nějaký muž hodil plášť a ona si ho oblékla a přistoupila k mistrovi.

Pátáčára :
Pane, jedno mé dítě uchopil orel, druhé odnesla voda, manžel zemřel na cestě, rodiče i bratr zahynuli při zřícení domu a hoří na jedné hranici.

Mistr :
Pátáčáro, už se netrap, neboť jsi přišla k tomu, kdo ti je schopen poskytnout pomoc a útočiště. Tak jako ti nyní jednoho syna uchopil orel, druhého odnesla voda, manžel zemřel na cestě, ba i rodiče a bratr zemřeli při zřícení domu, tak v tomto koloběhu životů všech lidí bylo při úmrtí dětí a jiných prolito více slz, než je vody ve čtyřech oceánech. Pátáčáro, tomu, kdo jde na onen svět, děti ani jiní lidé nemohou být útočištěm ani bezpečím. Proto tedy, i když jsou přítomni, vlastně zde nejsou. Tak přemýšlej! Moudrý člověk Pátáčáro má očistit své chování a tím si připravit cestu vedoucí k poznání, k pochopení vzniku a odstranění utrpení, cestu, vedoucí k pochopení příčin a následků, cestu k budhovství.

Vyprávěč :
Když takto Mistr rozmlouval o utrpení lidí a o umírání bez konce, srdce v těle Pátáčáry ztvrdlo a zármutek polevil. Později vstoupila do řádu, stala se mniškou a ve svém životě dosáhla vysokého stupně poznání – budhovství.

Budanáth, největší stůpa v Nepálu

Nejvýznačnější buddhistický objekt se nachází v Káthmandů, nedaleko spalovacích ghátů Pašupatinát, při posvátné řece Bagmáti. Stůpa je vlastně náhrobek, postavený na nějakém z ostatků Budhova těla, často to bývá zub. Velikostí připomíná chrám, ale není dutý, neukrývá žádný prostor. Buddhisté zde vzdávají úctu Budhovi obcházením stůpy a současným odříkáváním starodávné mantry - „ óm, mani padne hům.“ Někteří hodně aktivní příznivci obcházejí stůpu po kolenou, nebo tak, že vždy po třech krocích padnou na zem, vstanou a provedou ten nejzdvořilejší pozdrav Budhovi se sepnutými dlaněmi nad hlavou, popojdou o délku těla a vše s viditelnou radostí donekonečna opakují. Protože takovým způsobem obejdou stůpu i několikrát za den, musí používat chrániče na kolena a dlaně. Lze přeložit starodávnou mantru „ óm mani padne hům,“ která je mnohem starší než samotný Budha ? Nejjednodušeji jako „ó klenote na květu lotosu,“ ale to nám mnoho neříká. Mně tato mantra připomíná údiv (óóó), pak oslovení na způsob „buď pozdraven, vznešený“ (mani padne) a slyšitelný, hrdelní výraz uznání (hůůům).

Korzovali jsme s mou ženou okolo stůpy Budanáth (vždy ve směru otáčení hodinových ručiček) ve vlahém podvečeru spolu s mnoha buddhisty z celého světa, včetně mladých evropských vyznavačů budhizmu. Má to své kouzlo, přítomní jsou viditelně ve velmi dobrém rozpoložení, všude vstřícnost a úsměvy. A protože úsměv a radost je nakažlivá, po chvilce jsme i my byli ve zvláštní, příjemné náladě. Kouzelnou atmosféru dotváří tisíce světel olejových lampiček a neustálé „óm mani padne hům.“ Přidal se k nám nějaký mladý mnich v červenooranžovém rouchu a pozdravil typickým „namasté,“ (budiž pozdraveno vše dobré, co se v tobě ukrývá) se sepnutými dlaněmi před ústy a lehkým úklonem. Zeptal se, odkud jsme, jak se nám v Nepálu líbí a jaký máme program. Představil se jako láma Rinpočhe a pozval nás do přilehlého kláštera, kde nám ukázal místního nádherného Budhu. Mohli jsme si udělat i pár fotek. Jeho vstřícnost a upřímnost nás více a více sbližovala. Vyprávěli jsme o tom, že se chystáme na 300 kilometrový trek okolo Anapůren a máme obavy, jestli se nám podaří překonat 5 416 m vysoké sedlo Thorung-la. Že naše dcera má zítra dělat maturitu, syn Jiří přijímací zkoušky a postěžovali jsme si také, že naše firma má málo zakázek. „Vše se podaří,“ ujišťoval nás, „ pojďte, budeme spolu obcházet stůpu a budeme na to myslet.“ Při každém okruhu zastavil na nějakém místě, nechal nám udělat červenou tečku na čelo, odříkávaje něco nesrozumitelného, koupil nám tibetské růžence, požádal mne o nějakou papírovou bankovku, nad kterou nechal jednoho staříka pronést nějaké zaříkadlo a pak mi ji zase vrátil. Pojednou se mi už toho dobrodiní zdálo nějak moc, vysvětlil jsem mu, že se budeme muset vrátit na hotel, zítra ráno vyrážíme na trek. Přivolal nám ještě taxi a já jsem si mezitím připravil 200 rupií, jako bakšiš a vrácení peněz za růžence. S 200 rupkama v ruce jsem se zeptal: „kolik peněz ti mám dát za růžence a tvé služby?“ „Mi nic dávat nemusíš, záleží jen na tobě, jak moc si přeješ, aby se ti splnila všechna tvá přání, o kterých jsi hovořil. Sám se rozhodni, zda mi dáš dva tisíce, nebo deset tisíc rupií.“ Vyslovená suma se mnou otřásla. Tisíc rupek si vydělá nosič za 20 dnů tvrdé práce a já mu je mám dát za jednu hodinu navzájem příjemně stráveného času? Dal jsem mu s těžkým srdcem 500 rupií a myslel na to, jak moc mne napálil.

Po měsíci, kdy jsme skvěle dokončili zmíněný trek, dcera udělala maturitu, syn přijímací zkoušky a do firmy přišla zakázka za milión, jsem litoval a dodnes hořce lituji, ty zbytečně ušetřené peníze.

Sadhu – svatí muži

Setkat se s nimi je možno všude, nevíce jich je v samém centru Káthmandů, ale opravdoví mi připadají až ti v horách, daleko od společnosti a pohodlí civilizace.

Je pozdní večer, připravujeme se ke spánku v dřevěné chatrči na horské stezce, venku poletuje sníh. Nocovat přichází i dvojice sadhů, svatých mužů, kteří konají pouť za účelem šíření dobra a pokory. Živí se pouze z darů a almužny a umožňují tak dárcům vykonávat dobré skutky nějakým darem. I my jsme poctěni možností darovat jim čaj a horkou polévku a vykonat tak dobrý skutek, který nám bude přičten k dobru v naší příští reinkarnaci. Navíc si pořizujeme nahrávku jejich krásných písní oslavujících konání dobra, které doprovázejí hrou na prastarý, jednostrunný nástroj. Co myslíte? Bylo prasknutí struny uprostřed písně náhodou? Nebo připomínkou obtížnosti střední cesty životem, jak ji vysvětloval Budha?

YETTI

Dva yettiové sedí na skále a jeden povídá tomu druhému : „Ty také věříš, že existuje nějaký Messner?“

Slavný horolezec a přemožitel všech osmitisícovek Reinhold Messner, ve své knize o záhadě yettiho uvádí : „ Pojem yetti je souhrn legend, které vznikly u místního obyvatelstva a horalů, kteří navštěvují málo obydlené vysokohorské oblasti Himálají.“ Záhadného horského tvora pod pojmem yetti tvoří podle Messnera soubor tří, zcela odlišných zvířat.

Je to obrovitý dzuteh, který požírá dobytek a stojící dosahuje výšky dva a půl metru. Podle popisu by to mohl být medvěd hnědý.

Pak miteh, klasický yetti jak ho chápou na Západě - tvor podobný člověku, stejně vysoký, ale porostlý rezavou srstí. Podle domorodců, kteří se ho velice bojí, prý napadá člověka. Nejmenší z těch tří - thelma, připomíná lidoopa s dlouhými pažemi - mohl by to být gibbon. Je ale možné, dodává Messner, že se skutečně jedná jen o jeden druh. Dospělí samci, samice a mláďata jsou nestejně velcí a mohou být různě zbarvení.“ Dále Messner říká : „Jsem přesvědčen, že současné yettiovské legendy vytváří a udržuje především dzutech. Nemožno se divit, že ho v nočním šeru vyděšení domorodci nedokážou správně zařadit, stalo se to i mně samotnému. V létě roku 1986 jsem viděl toho tvora ze vzdálenosti deseti metrů, ale jen velice krátce a za špatných světelných podmínek. S jeho zařazením jsem si také nevěděl rady. Deset let jsem usilovně pátral po yettim v pustinách Himálaje i Tibetu a několikrát jsem se při tom ocitl v přímém ohrožení života. A výsledek? Netvrdím, že yetti neexistuje. V životě Šerpů, v jejich víře a náboženství tvoří yetti živou legendu, proto Šerpové nepochybují o jeho existenci. I pro mne je yetti živá legenda, jejímž základem je druh medvěda nazývaný dzutech. Yetti je pro mne jednotou legendy a skutečnosti, proto na otázku, co jsem tehdy v létě roku 1986 viděl, odpovím vždy stejně. Ano, viděl jsem yettiho, protože se pro mne stal živou legendou,“ píše Messner ve své knize. Neukrývá Messner touto nepřímou a záhadnou odpovědí něco, na čem mu velice záleží? Jako zkušený a vzdělaný člověk, ochránce přírody a horských etnik, si jistě dovede představit pronásledování a hon na yettiho, pokud by jeho existenci stoprocentně prokázal. Pro yettiho by to bylo zcela jistě zničující. Poslední úder, vedoucí k jeho úplnému zániku.

Mé setkání s yettim

Dne 21. dubna roku 1992 jsem vyrazil již ve čtyři hodiny ráno na předposlední etapu treku k hoře Kalapatar. Pasteveckou osadu Thugla, obývanou pouze v letním období, tehdy tvořily jen tři kamenné chatrče. V jedné z nich, s nápisem „Yak hotel“ jsem nocoval, ale pro špatné spaní, způsobené nedostatečnou aklimatizací a přílišnému chladu v chatrči, jsem se nemohl dočkat rána. Vyrazil jsem proto sám do nočního temna a za slabého sněžení jsem se vydal k osadě Lobuče, vzdálené přibližně dvacet kilometrů. Cesta vedla úzkým, zasněženým údolím, nemusel jsem proto sledovat chodník, který byl pro čerstvě napadlý sníh málo zřetelný. Po dvou hodinách chůze, když už pomalu začínalo svítat, jsem zjistil, že jdu hodně mimo místa předpokládaného chodníku. Snažil jsem se proto vypátrat nějaké stopy, které by chodník naznačovaly. Ve stejném okamžiku, kdy jsem před sebou náhle uviděl čerstvé stopy křižující chodník napříč údolím, projela mým vědomím myšlenka na sněžného muže. Snad ještě o setinu vteřiny dříve jsem ucítil, jak se mi naježily chlupy na celém těle a jak mi vlasy zvedají čepici. Závan větru ke mně současně donesl pronikavý zápach, známý z cirkusových zvěřinců. „Yetti!“ Nemohl jsem se pohnout, tak silné to bylo. Ve zlomku sekundy jsem si uvědomil, že jsem sám a že v okruhu pěti kilometrů nemůže být kromě mne a Yettiho živé duše. Ustrnul jsem a čas pro mne přestal existovat. Jako ve snu se v mém vědomí začaly přehrávat všechny informace, které jsem dosud o yettim přečetl a ještě mnohé navíc. Viděl jsem chlupatou postavu - nejspíše gigantopitéka, jak pěstí sráží statného jaka. Pak se vrhá na jeho poháněče, trhá ho na kusy a požírá jeho vnitřnosti. Nakonec vidím yettiho, jak odchází a vleče ve sněhu šerpské děvče za dlouhé černé vlasy. Dívka není od hrůzy schopná křiku ani obrany. Vzpomněl jsem i na to, co říkají domorodci : „ Jediný pohled na yettiho dokáže přivodit smrt člověku.“ Ve svých představách jsem pak viděl ještě další hrozné věci. Dodnes nevím jak dlouho to trvalo, ale když jsem znovu ovládl své smysly, již bylo světlo. Zřetelně jsem viděl pod sebou nepřerušený řetěz stop, křížících chodník vedoucí údolím. Z mlhy do mlhy. Neměl jsem ani pomyšlení na to, abych pořídil nějaké fotografie. Mou jedinou snahou bylo, dostat se co nejdříve k nějakým lidem a vyprávět jim, co se mi právě přihodilo. S těžkým batohem na zádech jsem utíkal zpátky směrem k Thugle, než jsem potkal první turisty. Z mého chování a bídné angličtiny mohli pochopit pouze to, že potkali nějakého vyplašeného zbabělce a klidně pokračovali v cestě. Šel jsem jim v patách, neměl jsem odvahu zůstat sám. Ukazoval jsem jim čerstvé stopy vedoucí napříč údolím, ale nijak nereagovali a pokračovali v chůzi. Bál jsem se od nich příliš vzdálit, proto jsem opět nepořídil žádné fotografie, ale stačil jsem si všimnout, že stopy nemají otisky podrážky ani horolezeckých bot s wibramy. Stopy jsem vyfotil až o tři dny později, při návratu stejnou cestou. Byly již trochu narušené sluncem, ale zcela zřetelné. Nikoho kromě mne nenapadlo si je prohlédnout, vyfotit, nebo je sledovat. Podobné stopy jsem pak už nikdy neviděl. Byly jiné než lidské, mnohem větší a nebyly po kopytech jaka.

Yetti v Sikkimu

O dva roky později jsem navštívil Sikkim, malé království mezi Nepálem, Tibetem, Bhútánem a Indií. Také v měsíci dubnu. Se svým přítelem jsme vyrazili krátce po půlnoci na poslední dlouhý a namáhavý úsek treku, do sedla Góčala v Sikkimu. Sedlo Góčala má výšku 5 900 m n/m a je z něho nádherný výhled na druhou nejvyšší horu světa – Kačengdzongu , horu Janu a v soutěži o nejkrásnější horu světa oceněnou - Sinjolču, která svým tvarem připomíná sněhem zdobený, několikaposchoďový dort.

Měsíční svit jasně ozařoval hory, když jsme opouštěli zasněžený stan. Cesta se nám za takového osvětlení zdála snadná. Zbytek výpravy ještě spal, chtěli vyrazit o dvě hodiny později. Asi po sto metrech jsme mezi balvany našli zřetelný chodník s liščí stopou v čerstvém sněhu. Předpokládali jsme, že se liška také vydala přes sedlo Góčala sehnat něco k snědku do jiné doliny. Jiná schůdná cesta tady nebyla. Šlo se výborně. Měsícem osvětlený řetízek liščích stop probíhal nejschůdnějším terénem a tři kroky přede mnou šlapal stopy přítel Pavel. Bylo pohodlné jít v jeho stopách, mohl jsem mhouřit oči a užívat si po krátké noci ještě polospánek za chůze. Cesta byla dlouhá a nevěděl jsem, že si to pospávání za chůze vychutnává i Pavel. Po nějaké době, při klopýtnutí, jsem pohlédl dolů, abych seřídil krok přesně do stop pode mnou. „ Je ten Pavel opilý?“ Vždyť tu je těch stop nějak hodně. „Pavle, někdo jde před námi!“ Trhlo to s ním a probral se z polospánku. „To není možné, vyrazili jsme první.“ „ V tom případě musí jít před námi yetti,“ nahrál jsem mu na nějaký vtip, kterých měl po ruce vždy dost. „ Jistě, vždyť to nemá boty.“ „ Cha, chá, to je dobré,“zasmál jsem se. „Né, myslím to vážně, stopy fakt nemají otisky bot, ani horolezeckých wibramů.“ Zastavil, abychom mohli stopy v měsíčním světle lépe prozkoumat. „Vypadá to na yettiho, ale má menší nohu než já, to bude samice, s tou si poradíme, jen se nesmíme nechat překvapit. Víš vůbec, že jsem dělal pět let karate?“ To jsem nevěděl, ale bylo po polospánku, adrenalin se již dostal do krevního oběhu. Začalo svítat, když se stopy před námi rozdělily. Liška odbočila s chodníku vlevo, víc do údolí, kde řetízek stop pokračoval po hladině zamrzlého jezera. Stopy yettiho odbočily vpravo, strmě do skal. Sedlo Góčala se již dalo předpokládal někde před námi. S východem slunce se zrodil nádherný den, na stopy jsme moc nemysleli, už abychom byli v sedle a mohli se zaslouženě kochat tou nebetyčnou krásou hor v azurové náladě. Do sedla zbývalo možná sto metrů, když Pavel vykřikl! „ Viděl jsi to? V sedle se mihlo něco černého a ukrylo se to za skálu!“ Beze slov sáhl do kapsy kalhot a rozevřel velký lovecký nůž. „Někde se ukryj a počkej, až tě zavolám.“ Pozoroval jsem Pavla, jak s nožem v ruce pokračuje k sedlu, dokud se neztratil za horizontem. Následující minuty se zdály být neskutečně dlouhé. Pak se Pavel krátce objevil na horizontu a volal „pojď, už je to dobré“ a znovu se ztratil. S hrůzou jsem očekával, co se přihodilo. Hned za horizontem, v závětří velkého balvanu jsem je náhle uviděl. Nějaká postava s černou kšticí a černým obličejem dřepěla ve sněhu a Pavel se nad ní skláněl.

Nalévali spolu horký čaj do plechového hrníčku k mému přivítání a oba se srdečně smáli. V momentě se vše vysvětlilo. Nějaký místní Šerpa zde provozuje zajímavou živnost. V noci vyráží do sedla se samovarem, zkratkami předběhne všechny turisty a s hrníčkem horkého čaje v ruce, čeká na první turisty. Čaj neodmítne nikdo a bakšiš za takovou službu se mu proto velice vyplácí. Pohlédl jsem Šerpovi na nohy. Přes jeho bídné tenisky byly natažené hrubé ponožky a ty ještě omotané hadrem.

Dva dny s yettim

Poslední zkušenost s yettim jsem udělal v roce 2007, na treku okolo Anapůren. Při prohlížení fotografií již v teple domova, jsem na jedné z nich, ve sněhových srázech Anapůrny objevil ukrytého yettiho. Navíc se zvláštním, mnišským kloboukem na hlavě. Dva dny nás pozoroval a my jsme o něm neměli ani tušení.

Yetti z vyprávění Šerpů v Khumdžungu

Údolí kolem této vesnice prý bylo svého času zaplaveno sněžnými lidmi. Vesničanům to zpočátku příliš nevadilo, dokud yettiové nezačali přepadávat stáda, unášet ženy a zabíjet osadníky. Když jednoho dne, asi před dvěmi sty léty vyplenili osamělý dům a usmrtili otce se synem a dcerou, rozhodli se Šerpové, že s útočníky rázně skoncují. Láma Dordže z kláštera v Thame, přišel na lstivý nápad. Vymyslel úskok, který mněl využít zvědavosti yettiů a jejich vášně napodobovat lidi. Vesničané vynesli na mýtinu nad osadou, kam bylo odevšad vidět, objemné nádoby s čhangem a početná skupina mužů se pustila do předstíraného pití. Když byli v nejlepším, popadli dřevěné meče a začali se sekat hlava nehlava, probodávali se navzájem. Bojovníci pak leželi do setmění jako mrtví a pod ochranou tmy se vytratili domů. Na bojišti zanechali plné dřezy silného čhangu a ostře nabroušené, skutečné meče. Yettiové lest neprohlédli a slepě se vrhli do záhuby. V noci se vyplížili ze svých doupat a začali se napájet čhangem. Do pití se nemuseli příliš nutit, čhang jim zachutnal a rychle stoupal do hlavy. Netrvalo dlouho a sáhli po zbraních. Strhla se strašlivá bitka, ve které se yettiové navzájem vyvraždili. Jeden skalp yettiho si vzal láma Dořeže do kláštera Thame a zbytek si rozebrali jiné kláštery a zbožní poutnici. Potud vyprávění.

Na celém vyprávění je však nejnepravděpodobnější to, že by Šerpové dokázali pití čhangu jenom předstírat. Jejich náklonnost k opojnému nápoji s následující družností jsou tak vyhlášené, že by provedení rafinovaného plánu nutně selhalo a vyústilo ve společnou pitku a následnými tanci s yettii.

Hygiena a hádky na treku

„Medvěd se nemyje a také je silný.“

S tělesnou potřebou v Himálajích problémy nemám. Komu nestačí intimní přírodní prostředí v lese, pár metrů od chodníku, může používat kamenné boudičky vybudované podél cest, často s nádhernou vyhlídkou na horské štíty, nebo někdy také, při pohledu podlahou směrem dolů, do hlubokých propastí. Funkce a praktičnost tohoto zařízení zasluhuje zvláštní pochvalu. V dřevěné podlaze chybí jedno prkno uprostřed a po obou stranách této mezery je směrem ke zdi navršeno suché listí nebo lesní hrabanka. Před odchodem z budky pak postačí dolu propadlé dílo přikrýt touto vystýlkou. Provádí se to bezdotykově a proto naprosto sterilně - botou. Je to rychlejší než spláchnutí a vezme to sebou i dílo nepřesně umístěné.

Komu nestačí být pouze silný a rád se koupe, může si vybrat k ubytování lodžii s nápisem Hot Shawer. K ohřevu vody slouží stále častěji sluneční kolektory, ale někde ještě tradičně oheň živený jačím trusem. Cena horké vody roste s nadmořskou výškou, proto se vyplatí snížit přiměřeně s výškou i její spotřebu. V nejvyšších polohách pak postačí šetrné dvojici koupit jednu termosku horké vody, která se naředí v plechovém umyvadle na potřebnou teplotu. Mytí pak probíhá odshora dolů, nakonec se v mydlinkové vodě vyperou ponožky. Já osobně však dávám přednost, pokud je to možné, polední koupeli v horském potoku. Vzduch je částečně ohřátý poledním sluncem a vyprané prádlo zavěšené na batohu se na slunci za chůze rychle vysuší.

Základní pravidlo při konzumaci vody zní: pij pouze balenou vodu s neporušeným uzávěrem! Místní vodu nelze použít ani k mytí zubů, k tomu účelu je možno použít vodu balenou, čaj, pivo, coca-colu, případně pouze sliny. Pozor na led přidávaný do nápojů, bývá z místní vody a pro nás může být nebezpečný. Vše vařené, dušené, smažené či pečené je možno konzumovat bez starosti. Náchylnost k průjmovým onemocněním je individuální a mám pocit, že souvisí i s psychikou. Kolega dodržující velice úzkostlivě hygienu, se musel po deseti dnech všemožného léčení průjmu vrátit z treku do Káthmandů, kde ho dali v nemocnici za dva dny do pořádku. Viděl jsem ale také paní, která cestovala po Nepálu s deseti dětmi od šesti do dvanácti let dva měsíce a nikdo z nich neměl zažívací problém. Přitom pili místní vodu, konzumovali podomácku vyráběné zmrzliny, ovoce a melouny jedli bez opláchnutí v hypermanganovém roztoku.

Duševní hygienu řeší celodenní chůze. Mysl má při této pravidelné zátěži samočisticí schopnost. Přesto se občas může vyskytnout ponorková nemoc, kterou je ale možno léčit pokračováním k cíli samostatně. Je však vhodné předem se domluvit na kontrolním setkání v důležitých bodech cesty, například na letišti před odletem. Často se mne, především ženy ptají, jestli se také někdy při měsíc trvajícím treku se svou ženou pohádáme. „ No jistě,“ musím konstatovat. Protože jsem ale nevěděl, jak často se to stává, uskutečnil jsem při treku okolo Anapůren zajímavý pokus. Po každé hádce jsem zvedl kamínek a dal ho do kapsy. Kameny jsem pak pochopitelně musel vyměňovat za menší a menší. Po měsíc trvajícím treku jsem doma vysypal písek z kapes vnukům na pískoviště bez přepočítávání. Když jsem to vyprávěl mým kamarádům při promítání diapozitivů, moje žena protestovala - „Trochu přehnání!“

Dárky

Dárky z Nepálu vozím rád, je z čeho vybírat, ale na dotaz „co ti mám přivést?“ slyším nejčastěji: „malý kamínek.“ Takové přání rád plním. Problém nastává, s narozeninovým dárkem pro nejmladší dceru, která slaví narozeniny v dubnu. Tento jarní měsíc spadá v Himáláji do pomonzunového období, vhodného k horským trekům, stejně jako říjen po letním monzunu, kdy se nevyskytují časté deště. Čtyřikrát jsem navštívil Nepál v dubnu a čtyřikrát jsem musel řešit dárek pro dceru. Měl by to být dárek trvalé hodnoty a neměl by být moc těžký, ať se nepronese. Tento problém jsem zdárně vyřešil. V den Haniných narozenin se rozhlédnu kolem, vyberu nějakou horu na kterou vystoupím a pojmenuji jí jejím jménem. Takto pojmenované hory v mé mapě Nepálu jsou už čtyři. Bude-li Hana chtít a našetří si pár tisíc, může se na ně jet podívat. Večer, den jejich osmnáctých narozenin jsem trávil v kamenné horské chýši pod sedlem Thorung-la. Místo se nazývá Hygh Post, je ve výšce 5000m n/m a sníh zde bývá po celý rok. V noci zde i v létě bývá až mínus patnáct stupňů celsia a v kamenné chýši je to jenom o něco lepší. Místní horalé, kterým zima moc nevadí, však problém s chladem vyřešili dokonale. Hned po večeři naberou z kamen horký popel do plechového kyblíku a postaví ho pod jediný velký stůl uprostřed místnosti. Přes stůl se přehodí veliký ubrus, který sahá hostům až do klína. Všichni přítomní usednou těsně k sobě, s nohama pod ubrusem. Za půl minuty se dostaví sladce blažený pocit, kdy máte tělo v mínus pěti a nohy v plus třiceti. Okamžitě se vám vybaví vzpomínka na mokrý zážitek, který každý prožil v útlém dětství, když ještě nedovedl volat „mamí, čůrat!“ Příjemný pocit společně sdíleného tepla navodí atmosféru vzájemného přátelství. Netrvá dlouho a začnou se vyprávět příhody, zážitky a dojde i na prohlížení fotografií. Foto osmnáctileté, modrooké blondýny budilo obdiv zvláště u místních nosičů a fotografii mi jen těžce vraceli. Samozřejmě jsem jim prozradil, že má dnes narozeniny a že jsem proto na její počest pojmenoval protější kopec, pastviště jejích jaků. Nemohli se dočkat, až jim prozradím, jak jsem ten čtyřtisícový kopec pojmenoval. Schválně jsem to protáhl a zdramatizoval. Protože jdeme trek okolo Anapůren, jsou čtyři, a ke skupině patří i hora Gangapůrna, dostal kopec jméno Hanapůrna. Souhlasný potlesk všech přítomných jméno Hanapůrna jednoznačně potvrdil.

Fosílie v Himalájích

Zemská kůra s kontinenty dryftuje a neustále se mění, dá se říci, že kde je moře byla kdysi pevnina a naopak, kde bylo moře je pevnina. To se stalo i v Asii, když kdysi samostatný ostrov - dnešní Indie, narazil do asijského kontinentu a podsunul se pod něj. Obrovským tlakem se v místě styku zemských ker vytvořily Himáláje a podsunutím indické desky se vyzvedla Tibetská náhorní plošina. Součástí vyzvednuté desky bylo i mořské dno a písčité pobřeží. Tak se stalo, že bývalé mořské dno bylo vyzvednuto někde až do výšky téměř osmi tisíc metrů. Je to například žlutý pás mořských usazenin v masívu pod vrcholem Everestu, ale i jinde. Obzvlášť dobře patrná vrstva starých mořských usazenin tmavé barvy, se dá pozorovat při sestupu ze sedla Thorung-la do Muktinátu. Zřetelně odlišný tmavý pruh je ve vrcholových štítech nad pravým břehem řeky Kálí-Gándakí. Zvětráváním této vápencové horniny odpadávají kameny, které se dostanou až do řečiště. Zde, v nejhlubším údolí světa, mezi štíty osmitisícových vrcholů Anapůrny a Dhaulágiri, jsou omílány vodou a broušeny jinými kameny do hezkých valounů tmavé barvy. V některých se nalézají staré fosílie, nejčastěji amoniti. Správným úderem o jiný kámen se dají rozpůlit tak, že se amonit uvolní a vypadne. Vznikne krásný skládací suvenýr, zakonzervovaný úsek života jednoho jedince na mořském dně, z doby před dvěmi sty miliony lety. V naplaveninách řeky Kálí Gándakí jsme s naším nosičem a mou ženou hledali celé odpoledne, doufal jsem totiž, že dobrý nález doma prodám a za utržené peníze koupím napříště letenky do Nepálu. Největší štěstí měla manželka. Té jediné se podařilo nalézt kámen o velikosti většího jablka, z kterého zřetelně vystupovala ulita amonita. Radostné výskoky našeho nosiče Kebiho prozrazovaly nezvykle dobrý nález. S ochotou jsem se ujal jeho rozpůlení úderem o jiný, větší kámen. Výsledkem jediného úderu byl na osm kusů rozbitý amonit a od té doby - neustálé připomínky mé ženy o neschopnosti. Není úplně snadné takový historický poklad najít, ale odkoupit od místních zkušených hledačů se dá snadno a levně. Vystavují je na prkenných pultech před svými domky u řeky. V Káthmandů budou o tisíc procent dražší. Přímo skvost mi nabídl jeden dědeček – v rozpůleném oválku o něco větším než husí vejce, se ukrývalo kulaté vajíčko velikosti pingpongového míčku. „Jess,“ odpověděl mi na otázku, zda se z toho může vylíhnout tyranosaurus rex. Usmlouval jsem cenu na osmdesát rupií, ale když jsem se stal šťastným majitelem tohoto skvostu, daroval jsem mu rád ještě sto rupek navíc. Když jsem se po roce s tímto kamenem pochlubil mému kamarádu Oldovi, prohlédl ho pozorně a připomněl mi, že jsme naprosto stejné, kožovité vajíčka koupili na trhu v Malajsii k jídlu. Byly to samozřejmě želví vajíčka a měli jsme je pozřít syrové, jak je v tom kraji zvykem. Nedokázali jsme to a raději je darovali nějakému chudákovi. „Podívej se pozorně, k vajíčku přiléhají protržené blanky, které nám tehdy bylo odporné překousnout. Celý kámen je kusem zkamenělé želví snůšky z někdejší přímořské písečné pláže. Jedno neoplodněné vajíčko zůstalo celé a z těch tří protrhnutých blan se před dvěmi sty miliony lety vylíhly mořské želvičky, stejné jaké se líhnou i dnes.“

Drogy

„Haššš,“ zašeptá vám večer na ulici v Káthmandů kdejaký lotr a na chvíli ukáže ušmudlaný oválek v pootevřené krabičce od sirek. „Kššá! jedeš, ty potvoro!“ To tak, ještě se dostat do průšvihu.

„Podívej, marijánka a jaké má krásné šištice ta samičí bylina konopí indického. A kolik jí tu je, roste to tady jako u nás kopřivy. To by mněl radost můj mladší brácha,“ povídá kolega, zemědělský inženýr a ukazuje na statné rostliny vyrůstající ze stoky plné moči, výkalů a splašek. „Fuj, jak to může někdo vzít do úst!“

O týden později, v Čitvanské džungli, jsem jednu takovou rostlinku utrhnul a přehodil ji přes zábradlí u rákosové chatky, kterou jsme si pronajali. Nechal jsem jí jen tak, na zkoušku, vysušit na slunci. „Ty Jiří, ty máš čtyři děti, to bys měl vyzkoušet co asi kouří,“ říká u třetího piva onen kolega inženýr. No, z cvičných důvodů bych to zkusit mohl, když už si ničím zdraví normálními cigaretami.

Zkusili jsme, bavili jsme se u toho piva dobře, vykládali zážitky, vtipy, projevů radostí a veselí bylo mnoho. Jestli nás někdo poslouchal nevím, ale pokud ano, moc se nepobavil. Má ta bylina za následek, že se vám zdá být všechno veselé, ale jenom vám – mysl je z toho tumpachová. A zítra? Hlava prázdná, mysl tupá, jen v krku hořkost, plíce a hrdlo jako podrápané. Děkuji, to stačilo, fuj!

Nasadil mi do hlavy brouka ten zemědělský odborník. Jako otec bys mněl vyzkoušet vše, co číhá na naše ratolesti! Mýlil se!

Po náročném treku v Sikimu jsme byli s přítelem Pavlem dobře aklimatizování pro velké výšky a zbýval nám ještě týden volna. Rozhodli jsme se pro krátký trek v Langtangu. Obvykle třídenní trekový výstup jsme zvládli jednodenním pochodem, místní vesničané nám to zprvu nechtěli věřit, ale po spřátelení u čhangu se jejich nedůvěra rozptýlila. Druhý den jsme vyrazili na Tengo Ri, 5030 m vysoký kopec. (Ri je v nepálštině kopec). Vrátili jsme se z toho kopečku do vesnice velice brzy, zbylo nám tudíž hodně času na oslavu prvovýstupu. Naši noví nepálští přátelé již z minulého večera věděli o naší náklonnosti k čhangu, zaopatřili proto víc než větší množství tohoto kvasu. Oslava vítězství zdolání kopečku Tengo, kde kromě jaků nikdo nechodí, začala vstřícným přivítáním již na horské stezce a pokračovala v lodžii. Musím říci, že zatímco my Evropané jsme na alkohol už asi geneticky zvyklí, Nepálcům a vůbec asiatům stačí málo a jsou roztomilí. Po třetí skleničce přinesly jejich manželky magnetofon a oslava pokračovala v rytmu disko a společně, nepálsky zpívanou lidovkou - Resham phherre Ree. V předstihu, ještě dřív než se dopil čhang, se na stole objevila rakší. Pije se horká, jako grog. Vypili jsme ji s Pavlem sami, nebylo nikoho, kdo by nám s tím pomohl. Bylo štěstí, že nám zůstalo po tak náročném dnu ještě trochu síly k výstupu do ložnice žebříkem a k otevření okna. Ráno jsme nechali na stole peníze za útratu i na důkladný úklid pod našimi okny.

Předchozí odstavec myslím dostatečně vystihuje celkový stav a fyzické vyčerpání, při kterém se mi dostalo zvláštního zážitku. Nebylo třeba spěchat, odpoledne jsme mněli dojít do Syabrubesi, přespat a druhý den ráno se autobusem vrátit do Káthmandů. V jedné lodžii jsme se cestou stavili na lahvové pivo k vyhnání permoníků. Pavel usnul na plochém balvanu uprostřed divoké řeky a já odpočíval na lavičce příjemného posezení, když ze spodu přišel turista, mladý hoch - Francouz. Položil batoh a začal si balit cigaretu. Není větší motivace pro kuřáka, když vidí někoho zapalovat cigaretu - ihned jsem prohledal všechny kapsy, ale potřebné jsem nenašel. Všiml si toho a podal mi svou, již zapálenou. Po druhém tahu jsem poznal, že to asi normální cigareta nebude. „Marijánka?“, „ Nóó - krak“. Hašiš, napadlo mne a nasál jsem ze zkušebních důvodů ještě jednou hluboko do plic. Francouz natáhnul ruku pro svou cigaretu, vzal batoh a odešel. Já jsem si lehl na lavičku a zavřel oči.

V tomtéž okamžiku jsem přes oční víčka zcela jasně uviděl milióny bílých bodů, jak letí proti mně i kolem, jako sněhové vločky, za rychlé jízdy. Ale co to? Už letím já a zrychluji rychlost až k nějaké konečné hranici, kde se přede mnou otvírá nový, zcela jasný a mnohem barevnější svět. Ticho a úžas, to není možné, pohnu sebou zkušebně a pohyb vnímám, nespím tedy. Sednu si na lavičku, ale nový svět nemizí. S velkým úsilím se přinutím otevřít oči, které se brání. Ano, teď vidím reálně, stůl, lavičky, les i řeku a Pavla na velkém balvanu, ale vidím vše jen v odstínu zelené a šedé. Slyším řeku jako z velké dálky, obtížně a zbytečně. Mysl se tomu brání a vrací mne do toho nového světa, jasného a lehkého. Jako v beztížném stavu, bez fyzického úsilí, jen pouhou myšlenkou, nebo snad nepatrným tlakem na oční bulvy se pohybuji v prostoru nového světa. Předkládá a nabízí se mi tisíce pohledů a zážitků, z kterých si lehce, malým tlakem do očí mohu vybírat jako joystickem u počítače. Takový může být svět? A co ženy, jsou tady? Jen pomyslím a už se předvádějí, jsou krásné, v očích štěstí, smějí se, mizí a nové se objevují. Ale vždyť už jednu mám a děti k tomu, nutím se do vzpomínek. Jsou hrozně daleko, ale musím se k nim vrátit, je to moje povinnost. Ano, ano, vrátím se, ale něco mne nutí letět nahoru, cítím, že se vznáším a dole pod sebou vidím Pavla, jak leží na kameni uprostřed proudu. A vedle, na břehu? Vždyť to jsem já, vlastně jen moje tělo ke kterému již nemám žádný vztah. Co se sním stane, pohřbí ho, nebo spálí? Je mi to úplně jedno, je to jenom odpad o který se nemusím starat, stejně jako o nehty nebo o vlasy u holiče. Nezajímá mne co se s tělem stane, již se mne to netýká, jsem v jiném, novém světě, větším a nějak radostnějším. Znovu se nutím do vzpomínky - musím se vrátit domů, k dětem. Snažím se s velikým úsilím vstát a vyhledat pomoc. Pávléé – slyším se, jak volám a on pomalu přichází. Musíš se mnou něco udělat, dal jsem si čouda, asi to byl hašiš a jsem úplně vedle, pohlídej mne prosím. Nevím jak dlouho mne hlídal, ale když jsem se probral, držel jsem se za jeho batoh a sestupovali jsme prudce do údolí. Zdálo se mi že už je šero, ale mohlo se mi to jenom zdát, nebyl jsem v pořádku. Ubytovali jsme se ve stejné lodžii jako vřed výstupem a okamžitě jsem usnul. Vidiny se již nedostavily, zato procitnutí uprostřed noci bylo hrozné. Pochopil jsem co se stalo, byla to moje chyba, ale co to? Nemohu se najít, chybí mi moje já, má osobnost, jsem zcela prázdný, až se děsím. Žiji, ale nejsem to já, celý dosavadní život, vytváření a zrání vlastní osobnosti, všechno je pryč, neumím se vrátit do svých jistot a zájmů, i problémy bych přivítal, ale nejde to. Jako když se řetízek dnů a zážitku přetrhne, rozletí se do stran a nezůstane nic. Ráno se nutím do balení, ale i k tomu jsem lhostejný, ještě že je tu Pavel. Neumím mu vysvětlit svůj stav a ani on nechápe co se se mnou děje. Sedím v autobuse, autobus jede, ale je mi to lhostejné. V hlavě mi probleskují útržky nepředpokládaného zážitku a prázdno. Mé jistoty, tužby a přání, dokonce i pocit zodpovědnosti a povinnosti je pryč, neumím to najít. Jak dlouho to bude trvat? Nebo to už proboha tak zůstane? V Káthmandů se všichni radují, jsou šťastní s úspěšně dokončených treků, vykládají zážitky, a já - v hlavě prázdno, mám strach , cítím úzkost , dostavila se deprese. V letadle to pokračuje, bojím se o tom vyprávět. Co bude doma? Pracovní povinnosti mne nutí jednat, vyřizovat spoustu věcí a při těch povinnostech na krátké chvilky zapomínám na svůj pocit. Pomalu získávám a znovu vytvářím pocit vlastního já a s tím velmi pomalu ustupuje i úzkost. Dnes, po letech, mohu říct, že je to pryč. Znovu jsem si vybudoval pevné základy, ale trápilo mne to téměř rok, možná i déle.

Příliš silné kafe! Tento zážitek bych si rád odpustil, leč stalo se. Dnes již vím, že to nebyl hašiš, ale crack – kokain upravený ke kouření. Přes plíce se kouřením dostává neodhadnutelné množství tohoto svinstva do mozku již během čtyř až pěti vteřin, poučil jsem se přes internet.